„…nic k němu necítím! Nestačí to jako důvod k rozvodu?“ dořekla Kateřina Malířová rozechvěle. „Kdybyste byla na mém místě vy, co byste udělala?“
„Já, děvenko,“ vybuchla Růžena Petříčeková tak prudce, až to v telefonu zapraskalo, „na rozdíl od tebe mám svědomí! Svého muže bych nikdy neopustila. Prý že se odmilovala! To jsou mi věci… Vysála jsi z mého syna všechno a teď chceš jen tak zmizet. Počkej, tohle ti jen tak neprojde. Ještě uvidíš!“
Hovor skončil náhlým cvaknutím. Kateřina zůstala stát s mobilem v ruce a nevěřícně zírala před sebe. Tchyně s ní dosud nikdy takhle hrubě nemluvila. Přičítala to rozrušení z nastalé situace a snažila se tím uklidnit. Pak se raději ponořila do běžných domácích povinností, aby přišla na jiné myšlenky.
Ondřej Planý se však s rozpadem manželství nehodlal smířit bez boje. Zpočátku se pokoušel o smíření – nosil květiny, navrhoval společné výlety, sliboval změnu. Kateřina zůstávala netečná. Po několika týdnech to vzdal.
„Tak se tedy rozveďme, když si to přeješ,“ prohlásil nakonec unaveně. „Už mě nebaví se doprošovat. Asi je pravda, že city se nedají vynutit. Než to ale podáme, měli bychom si vyjasnit pár věcí.“
„Jaké konkrétně?“ podívala se na něj ostražitě.
„Majetek. Jak si ho rozdělíme?“
Kateřina pokrčila rameny. „Co chceš dělit? Auto? To si nech. Řidičák nemám a pořizovat si ho nehodlám. Za volant stejně nikdy nesednu.“
„A úspory?“ zúžil oči.
„Máš na mysli těch tři sta tisíc na účtu? Rozpůlíme je. Sto padesát tobě, sto padesát mně. Byt řešit nemusíme – ten mi táta koupil ještě před svatbou.“
Ondřej zavrtěl hlavou. „Nemluvím o těch penězích. Myslím úvěr na auto. Při rozvodu se nedělí jen majetek, ale i závazky.“
„Měj trochu soudnost,“ vyjela na něj. „Vzdávám se auta, tak je logické, že splácení zůstane na tobě. Pokud ne, půjdeme k soudu. Auto se prodá, vezmu si polovinu z ceny a svou část dluhu uhradím. Vyber si, co je pro tebe přijatelnější.“
Po krátké úvaze přikývl. Převzal povinnost splatit zbytek půjčky sám. Kateřině se ulevilo. O syny Ondřej neusiloval – bylo samozřejmé, že zůstanou s matkou. Zdálo se, že vše proběhne klidně. Jen Růžena Petříčeková se s novou realitou odmítala smířit. V jejích očích ji bývalá snacha připravila o všechno.
Zpočátku se snažila získat zpět peníze, které kdysi Kateřině poskytla na rekonstrukci bytu a vybavení.
„Okamžitě mi vrať moje peníze!“ volala téměř denně. „Copak ti to není trapné? Bydlíš v bytě, který byl opravený za mé úspory, a tváříš se, že se tě to netýká!“