Vendula se na okamžik odmlčela a pak klidně vysvětlila: „Myslím tím, že bychom zasadili aspoň to nejnutnější – mrkev, červenou řepu, cibuli, pár bylinek, okurky, rajčata…“
„No to snad ne!“ skočil jí Ondřej do řeči. „Na co nám to všechno bude?“
„Když bude zahrada upravená a něco na ní poroste, zvýší to hodnotu nemovitosti,“ namítla věcně. „A co když se kupec objeví už v červenci nebo srpnu? Úroda může rozhodnout.“
Ondřej si ji chvíli měřil pohledem. „Dobře, řekněme, že máš pravdu. Co dál?“
„Natřela bych plot, vyměnila tapety v chatě. Hned by to působilo útulněji. A vysadili bychom nějaké květiny, ať to není tak fádní.“
Chvíli bylo ticho. Nakonec přikývl. „Fajn, přesvědčila jsi mě. Ale kdo to všechno oddře?“
„My dva,“ odpověděla bez zaváhání. „Vyjde to levněji. A platí jasná dohoda – napůl. Nebudu to tahat sama za oba.“
„Platí,“ souhlasil Ondřej. Rozloučil se a odešel do podnájmu, kde už nějaký čas bydlel, protože společný byt pro něj byl nesnesitelný.
A tím to začalo.
Vendula si myslela, že si rozdělili úkoly spravedlivě, jenže brzy zjistila, že Ondřej se na chatě ukazuje jen sporadicky. Záhony, které slíbil připravit, zely prázdnotou a jarní květiny žízní.
„To mám všechno zvládnout sama?“ obořila se na něj jednoho dne. „Jestli ano, pak si rozdělíme peníze jinak. Třeba v poměru jedna ku třem.“
„Prosím tě, proč bych měl dostat míň?“ ohradil se podrážděně. „Taky ty peníze potřebuju. Začínám od nuly.“
„Tak tedy budeme makat spolu,“ trvala na svém. „Jinak to nepůjde.“
Nakonec ustoupil.
Od té doby jezdili na chatu společně. Ondřej ryl půdu a vytyčoval záhony, Vendula sázela semínka a nosila konve s vodou. Postupně oseli celou zahradu, vybílili kmeny stromů, spravili střechu altánu a dali do pořádku květinové záhony. Místo najednou prokouklo a působilo živěji.
Pak přišlo na řadu pletí.
Vendula by nikdy nevěřila, že bude Ondřej – její Ondřej – stát vedle ní shrbený nad bramborami a vytrhávat plevel. Zahradničení mu přece nikdy nic neříkalo.
A když brambory přihrnovali hlínou, proměnilo se to skoro v soutěž. Ona z jedné strany řádku, on z druhé, oba se předháněli, kdo bude rychlejší.
Během práce si vybavili historku, jak Vendula kdysi ztratila snubní prsten na zahradě Ondřejových rodičů. A jak ho po letech objevila při kopání brambor na tom samém místě.
„Pamatuju si tvůj výraz,“ smál se Ondřej. „Křičela jsi: Ondřeji, tam se něco leskne! A lezla jsi za mnou po kolenou.“
„Protože jsem to chtěla vidět hned!“ bránila se se smíchem.
„Jasně, proto jsi spěchala po čtyřech,“ popichoval ji.
„To není vtipné,“ našpulila rty, ale oči jí jiskřily.
Podívali se na sebe – a oba vyprskli smíchy.
Domů se toho večera vraceli nezvykle lehcí. V autě panovala uvolněná nálada a rozloučit se před domem najednou nebylo vůbec jednoduché.