Chvíli ještě seděli v autě před domem, jako by se ani jednomu nechtělo vystoupit.
„Hele,“ prolomil nakonec ticho Ondřej Kratochvíl, „máš teď přece dovolenou, ne? A mně se nasbíraly náhradní dny volna. Co kdybychom na pár dní zajeli na chatu? Tři dny by nám mohly stačit. Dodělal bych konečně tu předsíňku u sauny, teď to tam vypadá nedokončeně. Materiál už leží ve skladu snad rok.“
Vendula Rychlá přikývla. „To nezní špatně.“ Uvnitř ji ale zaplavilo nečekané vzrušení – srdce se jí rozbušilo rychleji, než by chtěla dát najevo.
„A večer bychom mohli hodit něco na gril,“ pokračoval Ondřej s nadšením. „Pořádné maso jsem neměl ani nepamatuju.“
„Tak to beru všemi deseti!“ usmála se. Vzápětí jí však úsměv pohasl. Uvědomila si, že jejich společné plány mají brzy definitivně skončit. Musím se držet při zemi, napomenula se v duchu a stáhla nadšení zpátky pod kontrolu.
Následující týdny utekly překvapivě rychle. Střídala se práce, drobné starosti i obyčejná radost ze společných večerů na zahradě. Léto se přehouplo do své druhé poloviny a na konci srpna se konečně objevil zájemce o koupi.
Zpočátku měli oba pocit úlevy – jako by se věci daly do pohybu. Jenže když muž přijel chatu obhlédnout, něco se změnilo. Procházel se po pozemku s rukama za zády, otevíral dveře, nahlížel do koutů a tvářil se už skoro jako nový majitel. A právě to jim bylo nepříjemné.
Stáli opodál a mlčky ho sledovali. Každá minuta se vlekla.
„Takže,“ prohlásil nakonec spokojeně, „mně se to líbí. Dnes večer to proberu s manželkou a zítra ráno se stavím. Sepíšeme smlouvu.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Ondřej zdvořile a vyprovodil ho k autu.
Když se vracel zpátky, koutkem oka zahlédl Vendulu. Zarazil se. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Vendulo, co se děje?“ zeptal se tiše. „Je ti špatně?“
Zavrtěla hlavou. „Není mi nic… jen mě to strašně bolí uvnitř,“ vyhrkla. „Je mi líto, že to tady prodáme. A ještě jemu… Podívej, jak je to tu útulné.“
Ondřej se rozhlédl kolem. „Jestli ti ten člověk nesedí, počkáme na jiného kupce.“
„Já ale nechci prodávat vůbec!“ vydechla mezi vzlyky. „Ty jsi někdy tak tvrdohlavý!“
Zůstal stát a zadíval se jí do očí. „Opravdu to nechceš? Proč?“
Zaváhala, skousla si ret. „Protože mi tu bylo dobře. Hlavně když…“ Nedokončila větu.
„Když co?“ pobídl ji jemně.
„Když jsi tu byl se mnou,“ dořekla sotva slyšitelně a pevně zavřela oči, jako by se lekla vlastních slov. „A děsí mě, že se z nás mají stát cizí lidé.“
Mezi nimi se rozhostilo ticho.
„Tak to nedělejme,“ řekl náhle Ondřej. „Neprodávejme to. A… nerozcházejme se.“
Vendula na něj pohlédla a slzy se jí rozlily ještě víc. Tentokrát však nebyly jen ze smutku.
Ondřej k ní přistoupil, objal ji kolem ramen a přitiskl k sobě. „Já o tebe taky nechci přijít,“ zašeptal a políbil ji do vlasů, pak na mokré tváře.
Rozvod se nakonec nekonal.
Ta stará chata, plná vůně dřeva a vzpomínek, je uchránila před rozhodnutím, které by je oba nejspíš učinilo nešťastnými. Připomněla jim, že společná práce a sdílené úsilí dokážou spojovat pevněji než jakákoli slova.