Dveře za ním tehdy zaduněly tak silně, až se otřásla skla v oknech.
„Takhle už to dál nejde,“ běželo hlavou Šárce Šimonové, když se jednoho podvečera vracela z práce. „Ať si vybere. Buď rodina, nebo ten jeho zatracený internet.“
Odemkla a vstoupila do bytu. Přivítala ji tma a nezvyklé ticho.
Matyáš Hradecký byl zrovna na prázdninách u babičky, takže doma zůstali jen oni dva. V obýváku zahlédla siluetu Daniela Kratochvíla, jak sedí na pohovce.
Po několika měsících ho poprvé neviděla přikovaného k monitoru. Na okamžik jí probleskla hlavou naděje, že se něco změnilo. Ta však rychle vyhasla.
„Copak? Šetříme elektřinou?“ utrousila jízlivě, když si zouvala boty.
„Nech si ty poznámky,“ odvětil unaveně. „Není mi do smíchu. Opravdu mi není dobře.“
„A komu je dneska hej?“ pokrčila rameny. „Dáš si večeři?“
„Nemám hlad. Spíš mám všeho až po krk.“
Zarazila se. „To slyším poprvé.“
Daniel si přejel rukou po tváři a hlas se mu roztřásl. „Jsem nemocný. A hodně vážně.“
„Cože?“
„Byl jsem na lékařské prohlídce z práce…“ vytáhl z kapsy pomačkaný papír a podal jí ho. „Tady to máš.“
Šárka přelétla očima lékařskou zprávu. Písmena se jí slévala a v očích ji začaly pálit slzy.
„Jak je to možné? Kdy se to stalo?“
„Už jsem se rozhodl,“ pokračoval tiše. „Musíš to přijmout.“
„O čem mluvíš?“
„O bytě.“
Nechápavě na něj zírala. „Jak do toho zapadá byt?“
„Ty a Matyáš máte kde být. Dům po tvé mamince. Tenhle byt mi darovala moje máma. Patří jen mně. A já určím, co s ním bude.“
„Tak ho prodáme,“ skočila mu do řeči. „Zaplatíme léčbu, cokoliv bude potřeba. Hlavně se z toho dostaň.“
„Ty mě neposloucháš!“ zvýšil hlas. „Mně už nikdo nepomůže. A byt přepíšu na Viktorii Fialaovou. Potřebuje ho víc než vy!“
Šárce jako by někdo vrazil facku. Slzy zmizely a nahradila je ledová prázdnota.
„Prosím? Co jsi to řekl?“
Daniel vyskočil z gauče. „Slyšelas dobře. Ber to jako moje poslední přání. Je to můj majetek a rozhodnu si sám.“
„Viktorii? Té Viktorii, do které jsi byl blázen už na škole? Za kterou ses táhl jako stín?“ Teď jí do sebe všechno zapadlo – tajemné večery u počítače, zamčený telefon, šeptané hovory.
„A co má být?“ odsekl. „Ano, jí. Nikdy mi nebyla lhostejná. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy s rodiči neodstěhovala.“
Šárka na okamžik oněměla. Pak se narovnala a promluvila naprosto klidně, až ho ten tón zaskočil.
„Když už máš všechno tak promyšlené, postará se o tebe tedy ona. Ať s tebou zůstane do konce. Já tu zjevně nemám co pohledávat.“
Beze slova odešla do ložnice, naházela pár věcí do tašky, objednala si taxi a ještě té noci odjela k matce na okraj města, aniž by se ohlédla.