Daniel Kratochvíl s tak prudkou reakcí vůbec nepočítal. V duchu si maloval jiný scénář – myslel si, že jakmile se Šárka Šimonová dozví o jeho vážné diagnóze, přijme jeho rozhodnutí bez odporu a zůstane po jeho boku až do posledních dnů. Byl přesvědčený, že soucit převáží nad hrdostí.
Jenže místo toho se mezi nimi rozprostřelo ticho a prázdno.
Následující tři měsíce prožila Šárka jako ve strnulosti. Fungovala mechanicky, chodila do práce, pomáhala doma matce, odpovídala na otázky, ale uvnitř byla vyprahlá. Danielova slova v ní zanechala hlubokou rýhu, jako by jí někdo vyrval srdce a bez milosti ho pošlapal.
Matyáš Hradecký mezitím několikrát otce navštívil, přestože mu to matka rozmlouvala.
„Je to přece táta,“ říkal tiše. „Nemůžu ho jen tak nechat.“
Po jedné z návštěv přišel zachmuřený. „Mami, představ si to. Táta skoro nevstává z postele, sotva chodí… a ta Viktorie Fialaová se tam chová, jako by jí ten byt patřil odjakživa. Dokonce už shání zájemce na koupi.“
Šárka ztuhla. „Na koupi?“
„Jo. Dneska tam byli nějací manželé. Říkala jim, že byt bude k dispozici nejpozději za pár měsíců, možná i dřív.“ Matyáš se nadechl. „Chce ho prý dát do hospice.“
Když to Daniel zaslechl, podle syna úplně zbledl vzteky. S Viktorií se pohádali tak prudce, že to připomínalo štěkot dvou rozzuřených psů. „Radši jsem šel pryč,“ dodal Matyáš. „Nedalo se to poslouchat.“
Šárka sevřela rty. „Sám si to tak zařídil, tak ať si to taky vyřeší,“ prohlásila tvrdě, i když ji uvnitř bodlo u srdce. „Mně ho líto není. A ty tam už nechoď. Nemáš tam co dělat.“
Snažila se Daniela vytěsnit z myšlenek. Jednou se nechala přemluvit kamarádkami a vyrazila s nimi do restaurace. Uvědomila si, že za poslední roky znala jen trasu práce–domov a zpátky. Společenský život se smrskl na nulu.
Ten večer si to ale vynahradila. Smály se, tančily, zpívaly si staré písničky a mezi řečí si posteskly nad vlastními osudy. Každá si nesla svůj kříž, každá měla nějaké trápení. Tak už to bývá – život není jen klidná hladina bez vln.
Domů se vracela dlouho po půlnoci. Matka i Matyáš o jejím programu věděli, takže už spali. Z taxíku vystoupila s lehkou hlavou a pocitem, že z ní spadl obrovský balvan. Letní noc byla svěží a tichá.
Pouliční lampa naproti domu zrovna nefungovala, takže zahrada tonula ve tmě. Šárka si tiše pobrukovala a mířila k terase.
„Šárko… čekám tu na tebe už pěkně dlouho.“
Hlas z temnoty ji zmrazil.
Otočila hlavu a spatřila Daniela, jak sedí na nízkém špalku u branky. Z ulice nebyl vidět. Měl na sobě světlé kalhoty a košili s krátkým rukávem, téměř slavnostní, jako by se chystal na návštěvu.
Nejprve jí projela hlavou děsivá myšlenka, že se před ní zjevila jeho duše.
„Proboha!“ vykřikla a instinktivně si přitiskla ruku na hruď.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ ozval se rychle.
Srdce jí bušilo až v krku. Vzápětí si uvědomila, že to není přelud, ale její manžel, který sedí pár kroků od ní a dívá se na ni prosebným pohledem.