Kláru Horskou překvapilo už to, že dveře na chalupě zůstaly odemčené. Když vstoupila dovnitř, okamžitě vycítila, že něco není v pořádku. Na verandě leželo poházené oblečení, rukávy převrácené naruby, jako by se někdo svlékal ve spěchu. Na stole zůstaly špinavé hrnky a talíř s nedojedeným jídlem.
Zalil ji nepříjemný pocit. U nich doma se nikdy nenechával nepořádek, nádobí se mylo hned. A hlavně – kdo by tu mohl být? Tchyně s tchánem plánovali příjezd až za týden a Radim Konečný se měl vrátit ze služební cesty teprve zítra.
Původně chtěli přijet společně o víkendu, jenže Kláře se nečekaně uvolnily dny volna. Rozhodla se proto vyrazit sama, uklidit, vyvětrat a připravit chalupu, aby to tu působilo útulně.
Z ticha domu ji vytrhl podivný zvuk z vedlejšího pokoje. Jako by tam někdo byl.
Srdce se jí prudce rozbušilo.
Napadlo ji, že se sem mohl někdo vloupat – nějaký bezdomovec nebo parta mladých. V komoře byly zásoby mouky, těstovin i konzerv, káva a čaj. Hlady by tu nikdo nestrádal. Tchyně měla ve zvyku všechno předzásobit, stará škola. S Radimem si z toho dělali legraci, ale když se loni rozvodnila řeka a most zmizel pod vodou, zůstali dva týdny odříznutí od okolí. Tehdy byli za její prozíravost vděční.
A pak jí hlavou projela ještě děsivější představa – co když Radim vůbec není na žádné služební cestě?
Co když přijel sem… a ne sám?
Představila si ho s nějakou ženou, jak tu tiše sedí a čeká, až budou moci nenápadně odejít, zatímco ona sem přijela uklízet jako poslední hlupačka.
Okamžitě se za tu myšlenku zastyděla. Byli manželé teprve dva roky a Radim jí nikdy nedal důvod k pochybnostem. Zhluboka se nadechla a prudce otevřela dveře do pokoje. Ať je to cokoli, musí to vidět.
Zůstala stát jako přimrazená.
Na pohovce ležela pod dekou mladá dívka, sotva dospělá, a tvrdě spala. Světlé vlasy jí splývaly do čela a působila bezbranně, téměř dětsky.