„…v obýváku přece nemáme zelenou sedačku, ale hnědou,“ doplnil Radim tiše. Z jeho hlasu bylo cítit opravdové obavy, a Kláru znovu bodlo svědomí za to, jaké podivné představy ji napadly. Vešla tedy do obývacího pokoje a rozsvítila. Měl pravdu – pohovka byla skutečně tmavě hnědá. Jenže ona si byla naprosto jistá, že ta dívka spala na zelené. Ten obraz měla před očima až příliš živě.
Strach jí nedovolil zůstat na chatě přes noc, a tak se ještě ten večer vrátila vlakem domů. Připadala si hloupě, ale samotu by tam už nesnesla. Když v pátek přijel Radim, byla už klidnější a sama sobě se snažila namluvit, že šlo jen o přelud. Víkend si nakonec užili – dlouhé procházky, společné vaření, smích. Krátce nato však Klára zjistila, že čeká dítě.
Podivná příhoda se časem rozplynula. Jako by ji někdo vymazal gumou z paměti. Někdy si dokonce říkala, že se jí to celé jen zdálo, že únava a stres udělaly své.
Narodila se jim dcera Sára Benešová. Rostla jako z vody – copánky ozdobené mašlemi, první školní den, aktovka větší než ona sama.
Ani se nenadáli a slavili její desáté narozeniny. Roky ubíhaly závratným tempem, jako by měly křídla.
„Mami, co kdybych svoje šestnáctiny oslavila na chatě? Bude už teplo, jaro v plném proudu,“ navrhla jednoho dne Sára nadšeně. „Pozvu kamarády odtamtud, rozděláme oheň. Dominik Vašek přijede taky. Prosím?“
Klára ji poslouchala s dojetím. Bože, kdy tak vyrostla? Ve škole prospívala, potíže s ní nikdy nebyly. Opravdu zlaté dítě.
„A jak se tam chceš dostat? Čekají tě zkoušky. Táta dorazí až večer přímo ze služební cesty. Chceš všechno chystat sama?“ usmála se.
„Pojedu vlakem. Dominik mě vyzvedne u nádraží, už má řidičák, tátův vůz mu půjčují. Je to kousek. Vy pak přijedete za mnou, že?“
Měla to promyšlené do detailu. Klára nakonec souhlasila – Dominika i jeho rodiče znali odjakživa. Těšilo ji, že je dcera samostatná.
V pátek po práci spěchala Klára na chatu. Sára už měla být dávno na místě.