Světlé prameny jí padaly do čela, drobný nosík působil až roztomile. Dívka se neklidně zavrtěla, přitáhla si deku těsněji k tělu, jako by jí byla zima, a s námahou pootevřela oči.
„Mami, jsi to ty? Strašně jsem zmokla v dešti… a pak jsem usnula,“ zamumlala s ospalým úsměvem, víčka jí znovu klesla a během vteřiny tvrdě spala dál.
Klára Horská vycouvala z místnosti tak prudce, až narazila do zárubně, a pak vyběhla ven z domu. Na okamžik ji napadlo, že si snad spletla chatu. To přece není možné… jejich přece pozná! Jenže barva stěn se jí zdála jiná. Mohlo to zkreslit ostré slunce? Nebo si to všechno vsugerovala?
Zatočila se jí hlava a musela se posadit na lavičku před verandou. Jenže vzápětí si uvědomila další podivnost — taková lavička tam přece nikdy nestála.
Pevně zavřela oči a začala pomalu počítat do deseti. Tenhle zvyk měla už od dětství. Babička jí vždycky říkala: když tě přepadne strach nebo zmatek, zavři oči a počítej. Všechno se uklidní.
Nadechla se a otevřela oči.
Seděla na obyčejném silném kládě, kterou kdysi Radim Konečný se svým otcem upevnili na dva špalky místo lavičky. V kapse jí náhle zavibroval telefon. Volal Radim.
„Klárko, proč to nebereš? Volám ti už potřetí. Je všechno v pořádku? Jsi na chatě?“ zněl ustaraně.
Úlevou se jí téměř podlomila kolena a začala překotně vyprávět, že v domě někdo je — nějaká mladá holka, věci rozházené, že to nedává smysl.
„To není možné,“ odporoval jí Radim. „Kdo by lezl zrovna k nám? Opravdu jsi ji viděla?“
„Ano! Leží na zelené pohovce v obýváku. Otevřela oči, oslovila mě mami a zase usnula!“
Zatímco mluvila, vešla znovu dovnitř. „Teď stojím na verandě… a jdu do pokoje… Radime, tady nikdo není. A nic není rozházené. Ale já ji přece viděla! Ležela tam!“ Hlas se jí třásl.
„Kláro, nejsi jen přetažená z práce? Proč jsi tam jela sama? Chtěla jsi uklidit a udělat mi překvapení? Možná bys měla zavolat tátovi, ať pro tebe přijede. Já dorazím až zítra a budu mít o tebe strach. A navíc jsi zapomněla, že v obýváku máme…“