Sára tam už dávno měla být, jenže se neozývala. Klára si řekla, že se nejspíš zapovídala s Dominikem a zapomněla zavolat. Po dešti se obloha vyčistila a mezi mraky se prodralo slunce. Vzduch voněl mokrou hlínou a všechno kolem se rozzářilo svěží zelení. Jaro bylo letos opravdu nádherné.
Dveře do chaty zůstaly pootevřené. Na podlaze ležela odhozená vlhká bunda a boty, jako by je někdo zul ve spěchu. Na stole stál hrnek s nedopitým čajem.
Klára prošla z verandy dovnitř a hned jí bylo jasné, co se stalo. Sára nejspíš zmokla, zahřála se čajem a únavou usnula. Ležela na zeleném gauči zachumlaná do deky, kolena přitažená k bradě.
„Mami… to je dobře, že jsi tady,“ zamumlala ospale, když zaslechla kroky. „Představ si, že Dominikovi cestou chcíplo auto. Šla jsem od nádraží pěšky přes les a chytil mě liják. Byla jsem promočená a úplně zmrzlá. On pak přišel, uvařil mi čaj a jel mi koupit něco na krk. Je tak pozorný… Viď, že se ti Dominik líbí?“
Seděla zabalená v dece, tváře narůžovělé, světlé vlasy rozcuchané. Ten gauč koupili s Radimem Konečným loni, když se ten starý hnědý po letech služby definitivně rozpadl.
Kláru v tu chvíli zamrazilo. Náhle si vybavila podivný zážitek z minulosti — prázdnou chatu, tiché vrzání pohovky a neznámou světlovlasou dívku, která ji po probuzení oslovila „mami“. Tehdy tomu nerozuměla. Teď jí to došlo. Na okamžik jí bylo dopřáno zahlédnout budoucnost. Spatřila vlastní dceru dřív, než ji vůbec poznala.
Když se s tím svěřila Radimovi, jen se rozesmál. „Ty se nezměníš, Klárko,“ řekl pobaveně. „Pořád ta stejná snílka jako před lety.“
Nevysvětlovala mu to. Věděla své. Muži na takové věci nevěří. Ona si však byla jistá, že tehdy opravdu zahlédla Sáru.
A ten gauč byl zelený. Přesně takový.
Zázraky se dějí. Jen ne každý je dokáže rozpoznat.