— Babi, já jsem přece kočka! Mňau! — devítiletá Tereza Králová poskakovala po obýváku, vyplazovala jazyk a schválně dělala přehnané grimasy. — A kočky přece pijí čokoládové mléko. Tak mi ho musíš koupit. Mňau!
Božena Koutná si ji přísně přeměřila pohledem. Vnučku si vzala k sobě sotva na víkend a už cítila, jak jí dochází trpělivost. Dívka byla hlučná, neustále něco vyžadovala a nedopřála jí ani chvilku klidu. Teď se navíc rozběhla k postarší kočce Rozárce, popadla ji za ocas a zasyčela jí přímo do ucha.
— Terezo! — okřikla ji ostře. — Okamžitě toho nech! Tohle si nebudeš dovolovat.
S babičkou nebyly žerty. Holčička se rázem zatvářila uraženě, nafoukla tváře a obrátila se k ní zády.
— Mamka mi tohle dovolí! Říká, že si můžu hrát, na co chci. Že jsem svobodná osobnost a můžu být klidně kočka. Jen ty mi všechno zakazuješ!
V Boženě se začalo zvedat rozladění. Renata Havelková podle ní dceru vychovávala naprosto nevhodně. Kam tohle povede? Jaký z ní vyroste člověk za deset let? Kočka z ní samozřejmě nebude, ale bez pevných hranic z ní může být někdo naprosto nevyrovnaný.
Napětí mezi ní a snachou trvalo už bezmála deset let — přesně tak dlouho, jak dlouho byla Renata provdaná za Radima Konečného, Boženina syna. Od samého začátku měla pocit, že mladá žena dělá všechno špatně: uklízí ledabyle, pere jinak, než je zvykem, a vaří podle podivných postupů.
Radim ji sice vždy ujišťoval, že je doma spokojený, ale kdykoli Božena přijela na návštěvu, připadalo jí, že byt působí neuspořádaně a chaoticky. Když se pokusila snaše poradit, jak správně připravit vývar nebo omáčku, skončilo to hádkou. A stačilo jen poznamenat, že Radimovy košile nejsou vyžehlené tak, jak by měly být, a dusná atmosféra v domácnosti by se dala krájet.
Časem se Božena naučila nezasahovat do toho, jak mladí vedou domácnost. Přimhouřila oči nad nepořádkem i nad jinými zvyklostmi. Jediné, co nedokázala přejít mlčením, byla podle ní naprosto rozvolněná výchova vnučky.
Renata dávala Tereze téměř neomezenou volnost. Nepožadovala pravidla, netrvala na disciplíně, nevedla ji k odpovědnosti.
— Mě rodiče neustále kontrolovali, — svěřila se jí jednou snacha. — Rozhodovali za mě, co si vezmu na sebe, kam půjdu i s kým se budu stýkat. Já chci, aby Tereza měla hezké dětství. Ať si ho užije a nemusí se pořád něčemu podřizovat.
Božena se pokusila najít oporu u syna, doufala, že jí dá za pravdu. Radim však jen bezstarostně pokrčil rameny.
— Mami, my si myslíme, že svoboda je důležitější než zákazy. Proč ji zbytečně omezovat? Ať se rozhoduje sama. Věříme jí.
Teď, když sledovala, jak Tereza pobíhá po pokoji, hlasitě mňouká a plete se pod nohy vyděšené Rozárce, vybavila si ten rozhovor znovu a sevřela rty.
„Svoboda? Spíš nevychovanost,“ problesklo jí hlavou. „Ale dobře. Když to nedokážou oni, zkusím ji něco naučit já. Jednou mi ještě poděkují.“
— Terezko, už toho pobíhání nech, — pronesla pevně. — Pojď ke stolu, je čas na večeři.