„Slyšela jsem, jak o tobě mluvili,“ pokračovala Tereza Králová s očima plnýma vzdoru. „Pořád se pleteš do cizích věcí a myslíš si, že všechno víš nejlíp. Proto za tebou táta skoro nejezdí. A já už sem taky nikdy nepřijedu!“
Božena Koutná zůstala stát jako opařená. Ruka s nožem se jí zastavila nad prkénkem a plátek sýra zůstal nedokrojený. Každé to slovo se do ní zařízlo s takovou silou, až měla pocit, že se jí rozpadá něco hluboko uvnitř. Nebyla to jen dětská výčitka – jako by jí vnučka právě upřela samotné právo být babičkou.
Do očí se jí nahrnuly slzy, ale násilím je zadržela. Nechtěla před dítětem, které ji právě tak zranilo, dát najevo slabost.
„Dobře,“ odpověděla po chvíli klidně, až překvapivě vyrovnaně. „Když nechceš jezdit, nemusíš. Teď se ale obleč, odvezu tě domů. Nasnídáš se u mámy a táty.“
Tereza si odfrkla a bez dalšího slova odběhla do předsíně. Božena zůstala sama uprostřed kuchyně a hlavou jí vířila jediná otázka: dá se to ještě napravit, nebo už něco nenávratně pokazily?
Když dorazily k bytu Renaty Havelkové a Radima Konečného, předala vnučku rodičům téměř beze slov. Nezdržela se ani obvyklým krátkým posezením.
„Mami, nepůjdeš dál?“ podivil se Radim. „Vždycky si aspoň na chvíli sedneš.“
„Dnes ne,“ zavrtěla hlavou. „Mám ještě zařizování. A dejte jí najíst, od rána nic neměla.“
Tím rozhovor utnula a zamířila k výtahu.
Uplynul týden. Sedm dlouhých dní, během nichž telefon mlčel a na displeji se neobjevila jediná zpráva. Božena se snažila zaměstnat běžnými povinnostmi, ale prázdno, které v ní zůstalo po těch krutých větách, se nedařilo zaplnit.
Pak se jednoho podvečera rozezněl zvonek. Návštěvu nečekala, a tak ji pohled do kukátka zaskočil: za dveřmi stál rozpačitý Radim, vedle něj rozčilená Renata a mezi nimi uplakaná Tereza.
„Proboha, co se stalo?“ vydechla Božena a ustoupila, aby je pustila dovnitř.
„Přijeli jsme se omluvit,“ pronesl Radim tiše a sklopil oči.
„Terezo, mluv,“ pobídla dceru Renata a lehce ji postrčila vpřed.
Dívka zvedla zarudlé oči. „Babi, promiň mi to, co jsem ti řekla,“ vzlykla. „Nemyslela jsem to tak. Byla jsem naštvaná kvůli tomu telefonu, jak jsi mi ho vzala, a chtěla jsem ti ublížit.“
Renata nervózně sepjala ruce. „Paní Koutná, potřebuju, abyste věděla, že doma o vás nemluvíme špatně. Ano, občas mi vadí, když nám radíte, jak máme žít nebo vést domácnost. Ale když s něčím nesouhlasím, řeknu vám to přímo. Ne za zády.“
„Mami, jestli pochybuješ, věř aspoň mně,“ přidal se Radim tiše. „To, co ti Tereza tvrdila o nás, si vymyslela.“
Božena chvíli mlčela, zahlcená směsicí úlevy i rozpaků. Nakonec poslala vnučku do pokoje a rodiče pozvala do kuchyně.
„Začněte od začátku,“ vyzvala je klidně.
Dozvěděla se, že když se Tereza tenkrát vrátila domů, o ničem nemluvila. Rodiče si mysleli, že dostala u babičky jen obyčejné pokárání, a nepřikládali tomu větší význam. Teprve později vyšlo najevo, jak to celé skutečně proběhlo.