Rodiče si tehdy mysleli, že šlo jen o běžnou výtku, nic víc. Nenapadlo je pátrat hlouběji.
Jenže toho rána u snídaně Tereza Králová s nečekanou hrdostí prohlásila, jak to babičce „nandala“ a že teď už prý Božena Koutná přestane rodičům zasahovat do života. Renata Havelková s Radimem Konečným na sebe nechápavě pohlédli a začali se vyptávat. Dcera bez zábran a s dětskou přímočarostí do detailu popsala, co se u babičky odehrálo.
Když vyslechli její chladné a sebejisté líčení, nebylo jim dobře. Nečekali, že Tereza dokáže mluvit o svém nevhodném chování s takovým uspokojením. Dosud si ničeho podobného nevšimli, ale teď před nimi vyvstala nepříjemná skutečnost — sklony k manipulaci byly zřetelné. A oba napadlo totéž: dnes je na řadě babička, zítra mohou být terčem oni.
„Těžko se mi to říká, ale budeme muset přitvrdit,“ povzdechla si Renata. „Potřebuje jasné hranice a důslednost. Jinak nám přeroste přes hlavu.“
Radim přikývl. „A taky by si měla osvojit úctu ke starším. Nerad bych se jednou dočkal toho, že nás bez mrknutí oka postaví přede dveře.“
Domluvili se, že vyhledají dětského psychologa a začnou víc sledovat, jak dcera tráví čas. Renata navrhla i kroužky, které by jí daly pevnější režim.
„Co třeba hudba?“ ozvala se Božena Koutná zamyšleně. „Hra na nástroj člověka učí trpělivosti.“
Radimovi se ten nápad zalíbil. „To není špatné. Hudba vede k disciplíně, pravidelnosti… a třeba v ní najde něco, co ji opravdu nadchne.“
Když se za nimi zavřely dveře, Božena zůstala chvíli stát v tichu kuchyně. Přemýšlela, zda sama nemohla něco udělat jinak. Zároveň si ale uvědomovala, že změna nepřijde přes noc. Není možné chtít po dítěti okamžitou dokonalost. Důležité je, že si rodiče včas uvědomili vážnost situace a rozhodli se jednat.
O čtrnáct dní později přivezli Renata s Radimem Terezu znovu na víkend. Už při prvním pohledu bylo patrné, že se něco posunulo. Dívka působila klidněji, vyrovnaněji, jako by během krátké doby trochu dospěla.
Vešla do předsíně, zadívala se na babičku a bez jediného slova ji objala. Božena zůstala překvapeně stát.
„Babičko, promiň mi to, co jsem říkala,“ zašeptala Tereza a hlas se jí lehce třásl. „Nechtěla jsem ti ublížit. Došlo mi, že jsem se chovala ošklivě.“
Božena jí něžně přejela rukou po vlasech. „Odpouštím ti,“ odpověděla tiše. „Nejdůležitější je, že sis to uvědomila.“
Tereza si otřela nos a nesměle dodala: „Maminka mě přihlásila na housle. Měla jsem zatím pár lekcí… a docela mě to baví.“
V tu chvíli Božena pocítila zvláštní úlevu. Mezi nimi se rodilo nové porozumění. Pokud se Tereza skutečně mění, pak je naděje, že všechny napjaté chvíle zůstanou jen pouhou vzpomínkou.
A přestože v ní zůstávala špetka obav o budoucnost, už věřila, že trpělivost, pevné vedení a rodinná láska nakonec přinesou své ovoce.