„Vy budete asi nějaká vyhlášená lékařka, že?“ nadhodil taxikář směrem ke své cestující a bradou ukázal k budově krajské nemocnice.
„Ale kdepak,“ pousmála se Ivana Malířová. „Pracuju tam jako sanitářka.“
„Sekretářka?“ ujistil se Roman Janeček a krátce na ni pohlédl ve zpětném zrcátku.
„Sanitářka,“ zopakovala zřetelněji.
„Takže… nějaká nadstandardní? S rozšířenými službami?“ zkusil to znovu, tentokrát s pobaveným podtónem.
„Ne, mladý pane. Úplně obyčejná. Vynáším podložní mísy, vytírám chodby, převlékám lůžka,“ odpověděla klidně.
Roman se zamračil. „Tomu tedy nerozumím.“
A nebyl sám. Už víc než dva roky se v systému jejich taxislužby pravidelně objevovala tatáž jízda: ráno odvoz z luxusního rezidenčního komplexu do krajské nemocnice, odpoledne cesta zpět. Pět dní v týdnu, bez výjimky. Dispečerky si byly jisté, že takhle do práce jezdí někdo z vyšších pater nemocniční hierarchie – primář, možná špičkový specialista.
Jenže když se řidiči začali střídat a zvědavě si cestující prohlíželi, vyšlo najevo, že jde o elegantní ženu středního věku. Oblečená v drahém kabátku, s kvalitní kabelkou, ale bez okázalých šperků. Nikdy žádná taška, žádné složky.
V kanceláři se rozběhly dohady.
„Třeba tam má někoho blízkého a chodí za ním každý den.“
„Nebo si hlídá nějaké dědictví, aby jí ho někdo nevyfoukl,“ padaly další teorie.
Když už byly spekulace na denním pořádku, padla volba na nejmladšího a nejvýřečnějšího řidiče. Roman dostal jasný úkol: navázat hovor a nenápadně zjistit, kdo ta záhadná žena je a proč den co den míří právě tam.
A ještě ho varovali: „Jestli si na tebe postěžuje, budeme dělat, že tě neznáme!“
Teď si Roman znovu prohlížel její kožešinový kabát, luxusní kabelku i kozačky, za které by jeho žena bez váhání obětovala půl výplaty.
„Copak vás tak zajímá?“ zeptala se Ivana s lehkým úsměvem, aniž by otevřela oči.
„Jen si říkám, že jestli berou sanitářky tolik, změním profesi. Klidně se nechám zaučit.“
Ivana se rozesmála. „Platy jsou tam pořád stejné. Nebojte, žádné zázraky. Já tam ale nejsem kvůli penězům. I když výplatu samozřejmě dostávám.“
„Vždyť jen za taxík dáte měsíčně víc, než si tam vyděláte!“
Naklonila se k němu blíž a spiklenecky zašeptala: „Tak vám prozradím tajemství. Jsem tam za trest. Ve vyhnanství.“
Když spatřila jeho vytřeštěný výraz, znovu se rozesmála.
„Promiňte, že vyzvídám,“ přiznal Roman. „Ale holky na dispečinku už si o vás vymyslely kdeco. Nechápou, jak je to možné. A hlavně proč.“
„Takže lid žádá vysvětlení?“ pobaveně pozvedla obočí.
„Přesně tak,“ vydechl.
Ivana se opřela do sedadla a na okamžik zavřela oči.
„Vdávala jsem se velmi mladá,“ začala tiše.
Manželkou se stala sotva dokončila zdravotnickou školu. Nebyl to sňatek z rozumu ani z nerozvážnosti. Byla přesvědčená, že potkala osudovou lásku, která jí zaplnila celý svět.
Její maminka, Jaroslava Pospíšilová, měla z dceřina výběru upřímnou radost a své nadšení dávala otevřeně najevo.