Jaroslava Pospíšilová tehdy dceři nadšeně připomínala i to, že Stanislav Tichý je sice o sedm let starší, ale už má vybudovanou vlastní firmu, jezdí v drahém autě a pořídil byt přímo v centru města. Podle ní si Ivana nemohla vybrat lépe.
Miroslav Zeman však tak bezvýhradně nadšený nebyl. „Nezdá se ti,“ namítal opatrně, „že to může vypadat, jako bychom vlastní dítě provdávali za majetek?“
„Prosím tě,“ odsekla Jaroslava. „Se Stanislavem jsme se poznali až ve chvíli, kdy měli podané papíry na radnici. To, že nám padl do oka, je prostě shoda okolností.“
„Lidi budou mluvit,“ zavrtěl hlavou Miroslav.
„Ať si povídají, co chtějí!“ nenechala se zviklat. „My dva jsme celý život stáli u pásu v továrně. A důchodu se možná ani nedožijeme. Nemáme úspory, nemáme auto, sotva jsme něco dali stranou. Co bychom jí asi tak mohli nabídnout?“
Pak ztišila hlas a dodala: „A hlavně ji miluje. Copak jsi neviděl, jak se na ni dívá? Takhle ses ty na mě díval jen před svatbou.“
Miroslav si povzdechl. „Dobře, láska neláska… Ale sousedi stejně řeknou, že jsme ji výhodně udali.“
„Tak ať puknou závistí,“ uzavřela Jaroslava rázně.
Stanislav byl cílevědomý muž. V pětadvaceti už měl vybudované slušné zázemí a hlavně tah na branku. Energie mu nechyběla a ambice také ne. Neustále plánoval, propočítával, zvažoval další kroky – a většinou mu vycházely.
Přátelé mu s nadsázkou říkali „chodící kalkulačka“. Tvrdili, že mu stačí pár minut přemýšlení a hned ví, co koupit, odkud to dovézt a komu to se ziskem prodat. A téměř nikdy se nespletl.
O to víc je udivovalo, proč si vybral právě Ivanu. Někteří mezi sebou pochybovačně utrousili, že pokud je to nějaký promyšlený projekt, zatím nedokážou spočítat, kdy začne nést výnosy. Uvěřit, že by za tím mohly být čisté city, pro ně bylo těžké.
Jenže právě city byly tím jediným, co Stanislav nikdy nepočítal. Veškerou svou energii, kterou vkládal do podnikání, dokázal obrátit i k ženě, kterou si vzal. Do Ivany investoval všechno – čas, pozornost i něhu.
Svatba proto proběhla ve velkém stylu a oba tehdy zářili štěstím. Zdálo se, že před nimi leží budoucnost bez mráčku.
Dva roky po obřadu se jim narodila dcera Vendula Martinecová a další dva roky poté přišel na svět syn Jakub Řezník. Radost byla úplná.
Na co byli rodiče obzvlášť pyšní, bylo to, že Ivana nepodlehla pohodlí, které si mnohé manželky úspěšných podnikatelů dopřávají. Přestože jí Stanislav opakovaně nabízel pomoc v podobě hospodyně, chůvy či úklidové služby, vždy odmítla.
Domácnost vedla sama. Starala se o děti, vařila, uklízela, plánovala rodinný režim. Nedalo se říct, že by žila skromně – šatníky přetékaly značkovým oblečením, doma měli nejnovější spotřebiče i moderní elektroniku. Šperků měla tolik, že pro ně museli pořídit samostatný trezor. Přesto si zakládala na tom, že rodinné zázemí drží pevně ve svých rukou.
Stanislav jí věnoval tolik času, kolik mu pracovní vytížení dovolilo, a Ivana se snažila, aby každá společná chvíle měla váhu.
Když byly děti malé, měla práce nad hlavu. S přibývajícími roky se však ukázalo, že je vychovala dobře. Vendula i Jakub byli samostatní, zvídaví a plní energie. Neustále něco objevovali, zkoušeli nové aktivity a nenechali se zahltit nudou.
Kroužky a sportovní oddíly si vybírali podle vlastních zájmů. A právě tehdy se v jejich domácnosti poprvé objevila myšlenka na zaměstnance.
„Ivano,“ začal jednou Stanislav, když sledoval ranní dopravní zpravodajství, „ten provoz ve městě je tak hustý, že ani zkušený řidič si s ním někdy neví rady…“