„A co jako?“ ohradila se Ivana Malířová dotčeně.
Stanislav Tichý se nadechl a zvýšil hlas: „Jestli sis sama vybrala takovéhle naleštěné kluky, tak ti radím, aby sis to rychle rozmyslela!“
„To snad nemyslíš vážně,“ odsekla. „Já si nikoho nevybírám. Přidělí mi trenéra a s tím pracuju.“
„Tak ať ti přidělí jiného!“ vybuchl.
Ivana rozhodila rukama. „Prosím tě, vždyť je to úplně jedno, kdo mi sestavuje plán a stojí u stroje. Je to zaměstnanec fitka, nic víc. Copak nevíš, že miluju jen tebe?“
„To já vím,“ odpověděl o něco tišeji. „Jenže moji obchodní partneři vidí něco jiného. A nejen že to vidí, oni o tom taky mluví. A to mi, nezlob se, kazí pověst.“
Po dvaceti letech manželství pro něj najednou měla větší váhu reputace než vlastní žena. Ta myšlenka ji zabolela víc, než čekala.
„Tak mi řekni na rovinu,“ pronesla pevně, „chceš, abych seděla doma a čekala, až se vrátíš z práce? Víš, že bych se z toho zbláznila? Nesmím ani utřít prach, všechno zařizuje personál. Teď mi zakážeš i cvičení? K čemu mi pak takové manželství je?“
Na to nebyl připravený. V očích se mu mihlo překvapení i obava.
„Dobře,“ vyhrkl nakonec. „Tak si najdeš práci!“
Sám sebou byl zaskočený stejně jako ona.
„No, doma to tehdy pěkně jiskřilo,“ dopovídala Ivana Romanovi Janečkovi, když seděla na zadním sedadle jeho taxíku. „Ale představa, že budu dál jen přežívat mezi čtyřmi stěnami, byla pro mě nepřijatelná.“
Stanislav nesl její nové zájmy těžce. A navíc se mezi řečí objevila poznámka, že zatímco on vydělává peníze, ona si může najít zalíbení v nějakém ochotném mladém trenérovi. To už bylo příliš.
Šlo o hodně. Buď jejich vztah, nebo její psychické zdraví. Zaměstnání se nakonec ukázalo jako řešení pro oba – měla program a on klid ohledně své pověsti. Vystudovala sice zdravotnickou školu, ale bez praxe si nemohla vybírat. Nastoupila tedy jako sanitářka do nemocnice.
Roman uznale hvízdl. „Váš muž vám mohl koupit vlastní kliniku.“
Ivana se pousmála. „A co bych tam dělala? Seděla v kanceláři a rozdávala pokyny? Takhle jsem celý den v pohybu, mám jasné úkoly a večer padnu únavou do postele. Nuda nemá šanci.“
„A doma?“ zajímal se.
„Doma je to jako na začátku,“ odpověděla tiše. „Těšíme se na sebe. Povídáme si. Jsme zase tým.“
Roman chvíli mlčel, pak mu vytanula další otázka. „A proč vlastně jezdíte taxíkem? Vsadím se, že vaše auto má větší cenu než polovina našeho vozového parku.“
„To asi ano,“ přikývla. „Jenže když jsem s ním přijela k nemocnici, budilo to zbytečnou pozornost. A po směně jsem tak vyčerpaná, že řídit se mi opravdu nechce. Tohle je pohodlnější.“
V tu chvíli dorazili k jejímu domu. Roman zastavil a vystoupil, aby jí otevřel dveře.
„Holky na dispečinku z toho budou mít šok,“ zasmál se. „Manželka úspěšného podnikatele a pracuje jako sanitářka, jen aby zachránila rodinu.“
Ivana se na něj podívala vážně. „Co je na světě důležitější než rodina? Vsadím se, že i vy byste udělal cokoli, aby vám doma bylo dobře.“
Roman ji vysadil a ještě cestou zpátky přemýšlel nad jejím příběhem. Na dispečinku pak skutečně vyvolal poprask. Řidičky i operátorky zůstaly zamyšlené.
Každá si v duchu položila stejnou otázku: kam až by byly ochotné zajít pro ty, které milují?
Odpověď se nabízela sama.
Pro rodinu, kde vládne láska, je člověk schopný udělat téměř všechno.