„Jak to, že se jí nemůžeš dovolat?“ zamračil se Radim Krejčí. „Vždyť říkala, že k tobě hned vyrazí.“
„Právě že říkala!“ ozvala se rozčileně Libuše Němecová. „Jenže telefon mlčí. Co se u vás děje?“
„Zjistím to,“ odpověděl Radim a prudce otočil volantem. „Jedeme domů.“
O něco později odložil mobil a s úsměvem pohlédl na manželku. „Dnes ti to opravdu sluší.“
„To je samozřejmé,“ usmála se Veronika Kolářová a naposledy si přejela řasy kartáčkem. „Výročí svatby neslavíme každý den.“
Zkoumavě si prohlédla svůj odraz v zrcadle. Nové šaty, pečlivě upravené vlasy, výraznější líčení – všechno muselo být bez chybičky, protože dnešní večer měl patřit jen jim dvěma. Náhle se z Radimova telefonu ozval naléhavý tón.
Podíval se na displej, hovor přijal a odešel do vedlejší místnosti. Kdykoli volala rodina, dělal to takhle. A tyto hovory většinou nevěstily nic dobrého.
Když se po několika minutách vrátil, bylo na něm znát napětí. Veronika okamžitě vycítila, že se něco stalo, nebo se to každou chvíli stane.
„Lásko, co kdybychom restauraci nechali na jindy,“ pronesl klidně. „K mamince přijedou hosté a ty bys je měla přivítat.“
Ruka s kartáčkem jí ztuhla ve vzduchu. V zrcadle spatřila vlastní zmatený výraz.
„Jak to myslíš – měla?“ otočila se k němu pomalu. „A Libuše Němecová to nezvládne sama?“
„Veroniko, vždyť ji znáš… má vysoký tlak.“