…aby se „přesvědčila“, jestli je doma opravdu uklizeno. Později si dokonce vynutila pravidelné návštěvy každý týden s odůvodněním, že syn má přece povinnost pomáhat své matce.
Veškeré svátky se automaticky odehrávaly u ní. Jakýkoli jejich plán vzal za své, sotva Libuše Němecová přišla s náhlou zdravotní komplikací nebo s neodkladnou prosbou.
Veronice vytanula na mysli situace před pár lety, kdy si s Radimem Krejčím střádali peníze na auto. Měli vybraný konkrétní vůz, domluvenou schůzku s majitelem… A právě tehdy tchyně oznámila, že je bezpodmínečně nutné vyměnit okna v jejím bytě.
Bylo léto v plném proudu, ale ona dramaticky líčila, že zima se blíží a nebude čekat. Radim bez váhání sáhl do jejich úspor a všechno jí odevzdal. Veronice jen tiše připomněl: „Víš přece, že je sama a nemá se na koho obrátit.“
Od té doby se tahle věta stala jeho univerzální omluvou.
Znovu se zadívala do zrcadla. Odtud na ni hleděla upravená, přitažlivá žena připravená oslavit výročí. A manžel, který bez rozmýšlení zrušil jejich večer kvůli matce.
Mobil náhle zavibroval — Libuše Němecová. A hned znovu. A potřetí. Na displeji se objevila zpráva: „Co si to dovoluješ? Okamžitě zavolej!“
Veronika se potichu rozesmála. Ten smích byl po dlouhé době lehký a skutečný. Telefon vypnula a v hlavě jí probleskla myšlenka: co kdyby to tentokrát udělala jinak?
Rozhodnutí přišlo nečekaně, ale působilo samozřejmě. Ještě jednou se usmála na svůj odraz, vzala kabelku a odešla.
O půl hodiny později už seděla u stolku v restauraci, kde měli s Radimem naplánováno oslavit výročí.