Objednala si sklenku červeného a své oblíbené jídlo, které si dřív dávala jen při výjimečných příležitostech. Číšník se na ni zadíval s opatrným soucitem, jako by čekal další opuštěnou ženu, ale Veronika Kolářová jeho pohled přijala klidným, vyrovnaným úsměvem.
Radim Krejčí mezitím nervózně zastavil před domem své matky. Cestou po schodech kontroloval telefon tak urputně, až málem přehlédl patro.
„Kde je Veronika?“ ozval se z mobilu ostrý hlas Libuše Němecové.
„Jak to, že se nedovoláš? Měla přece jet rovnou za tebou.“
„Měla, ale nepřijela! Co se mezi vámi děje?“
„Hned to zjistím,“ procedil Radim a prudce se otočil zpět ke dveřím.
Volal jí znovu a znovu, jenže odpovědí mu bylo chladné oznámení, že účastník je nedostupný.
Veronika zatím pomalu zapisovala do malého zápisníku myšlenky, které se v ní konečně usadily. Psala o svobodě. O tom, že už nechce naplňovat cizí představy. Toužila rozhodovat sama za sebe, nést odpovědnost jen za vlastní štěstí.
Když Radim odemkl byt, přivítalo ho ticho. Ve vzduchu ještě doznívala jemná vůně jejích parfémů. Na stole ležela obálka, pečlivě nadepsaná jeho jménem.
Posadil se a roztřesenými prsty vytáhl dopis.
„Dnes sis opět vybral svou matku místo mě. Takhle už dál žít nedokážu. Zasloužím si víc. Podávám žádost o rozvod.“
Telefon mu v kapse zavibroval, ale nechal ho bez povšimnutí. Pohled mu padl na svatební fotografii. Teprve teď pochopil, že nepřišel jen o manželku, ale o tu zářivou, svobodomyslnou dívku, do které se kdysi bezhlavě zamiloval.