„…neměla by se rozčilovat. A navíc dnes přijede teta Ladislava Červenýová s dětmi, bude potřeba přiložit ruku k dílu.“
„Takže já se rozčilovat můžu?“ vydechla Veronika trpce. „Zrovna v den našeho výročí?“
„Prosím tě, nezačínej s tím zase,“ rozhodil Radim podrážděně rukama. „Oslavit to můžeme kdykoli jindy. Teď je důležitější máma. Stavím se pro nákup a ty jeď rovnou k ní, ať začneš chystat pohoštění. Ladislava dorazí večer, bude toho dost.“
Nečekal na odpověď. Otočil se na patě a dveře za ním tvrdě práskly.
Veronika zůstala stát před zrcadlem. Rty se jí chvěly, oči však zůstávaly suché, jako by slzy už dávno došly. Vybavila se jí situace z loňska, kdy jim Libuše Němecová překazila dovolenou u moře. Náhle ji tehdy „zablokovala záda“ a Radim bez váhání všechno zrušil. O pár dní později ji ale Veronika zahlédla, jak čile okopává záhony na chalupě.
Pomalu se sesunula na taburet. V ruce stále svírala řasenku, jenže chuť dokončit líčení byla pryč. Pro koho také? Místo slavnostní večeře ji čekalo pobíhání po kuchyni tchyně.
Byla vyčerpaná. Neustálé přizpůsobování, snaha nikoho neurazit, pocit viny pokaždé, když chtěla říct ne — to všechno ji dusilo.
Zpočátku jí Libuše připadala jen jako starostlivá matka, která svého syna příliš miluje. Netušila, že tahle péče postupně přeroste v neustálý dohled a řízení jejich života.
Všechno to přitom začalo nenápadně. Drobnými maličkostmi. Chodila k nim bez ohlášení,