„…ani zkušený šofér se v tom někdy nevyzná,“ pokračoval Stanislav a ztlumil televizi. „Nechci, abys trávila hodiny v kolonách a ještě si kvůli tomu ničila nervy.“
Na okamžik zaváhal a pak dodal tišším hlasem: „A upřímně… nepůsobí to dobře. Máme prostředky, ale žádný personál. Víš, jak to chodí – lidé si všímají detailů. Reputace je důležitá.“
Ivana nakonec souhlasila, že přijmou řidiče, ovšem pod podmínkou, že bude zároveň plnit i funkci osobního ochránce. „Pro jistotu,“ vysvětlila klidně.
Jenže jak měsíce plynuly, Stanislav začal prosazovat další zaměstnance do domácnosti.
„Ivano, je to potřeba. Minimálně kvůli společenskému dojmu. Kuchař, hospodyně, vychovatelka k dětem… Když k nám přijde návštěva, rozhlížejí se, komu by zadali pokyn – a ty mezitím sama nosíš talíře i sklenice. To přece nejde!“
Rozčileně rozhodil rukama. „Pak si myslí, že na to nemám. A přitom víš, že mám!“
„A nemohli bychom si personál objednávat jen tehdy, když chceš udělat dojem na obchodní partnery?“ nadhodila s lehkou ironií.
Stanislav si povzdechl. „Myslíš, že by si toho nevšimli? Ne, tohle musíme vyřešit trvale.“
„Dobře. Ale jen kvůli tobě,“ ustoupila Ivana. Vaření jí nikdy nepřipadalo obtížné a s úklidem dvoupatrového bytu byla dávno sžitá. Přesto, když manžel na něčem trval, málokdy mu dokázala odporovat.
Brzy se však ukázalo, že tím ztratila svou dosavadní náplň dne. Kde Stanislav sehnal celý tým zaměstnanců, zůstalo záhadou. Jakmile se Ivana pokusila vzít do ruky utěrku nebo začít připravovat oběd, byla okamžitě zastavena.
„Paní Malířová, prosím vás, to přece nemůžete! Manželka tak významného muže se nebude zdržovat domácími pracemi,“ ozývalo se téměř pobaveně – a byla jemně, ale nekompromisně odsunuta stranou.
Najednou měla až příliš volného času. Vzpomněla si na verš z jedné básně o ženě, která se začala nudit – a s nudou obvykle přicházejí potíže.
Jednoho dne jí padl do oka rozvrh kroužků Venduly a Jakuba: plavání, jízda na koni, sebeobrana, výtvarná dílna, zpěv.
„Takový pestrý život,“ podivila se. „A proč bych si něco podobného nedopřála i já?“
Začala nenápadně – fitness centrum, kosmetický salon. Pak si přidala kurzy kreslení, modelování a dokonce i tvorbu šperků z korálků. Jenže dlouhé hodiny bez pohybu se brzy ozvaly bolestí zad. Lékař po vyšetření doporučil pravidelnou fyzickou aktivitu.
A tak přišly na řadu další disciplíny: šerm, jízda na koni, golf, tenis. A to byl jen výčet těch hlavních. Snažila se zaplnit každý den novými výzvami.
Zvláštní náhoda – téměř všichni trenéři a lektoři byli muži. Navíc mladí a pohlední.
„Asi je to marketingová strategie,“ uvažovala pobaveně. „Ženy učí muži a muže zase ženy.“
Nevybírala si ledajaká zařízení. Vždy šlo o kluby s přídomkem „exkluzivní“ či „privátní“. Postavení jejího manžela si žádalo určitou úroveň.
Jenže právě tady narazila na překážku.
Jednoho večera, když se Stanislav vrátil z práce, působil nezvykle vážně.
„Ivano, musíme si promluvit.“
Okamžitě zbystřila. „Děje se něco?“
„Vím, že tě sport nadchl,“ začal opatrně, „ale vysvětli mi jednu věc – proč se kolem tebe neustále pohybují samí mladí muži?“
Nechápavě se na něj podívala. „Jak to myslíš, pohybují?“
„Někteří moji obchodní partneři chodí do stejných klubů jako ty,“ odpověděl sevřeným hlasem. „A zmínili se, že tě tam pravidelně doprovázejí velmi mladí a až příliš ochotní trenéři…“