Viktorie Benešová si s nadšením zařizovala svůj nový byt. Dostala ho od rodičů k narozeninám jako velkorysý dar do života – chtěli jí usnadnit start a dopřát jí vlastní bezpečné zázemí. Vážila si toho natolik, že nic neuspěchala. Rekonstrukci plánovala pečlivě, vybírala materiály i detaily a všechno chtěla mít promyšlené do posledního drobku. Zatím bydlela u rodičů, zatímco její budoucí domov se postupně měnil k nepoznání.
Asi po půl roce vstoupil do jejího života Lukáš Janeček. Okouzlil ji téměř okamžitě – jeho úsměv, vystupování i lehkost, s jakou dokázal mluvit, ji přitahovaly víc, než si chtěla přiznat. Lukáš byl zvyklý na ženskou pozornost, pohledné dívky se kolem něj točily neustále, přesto si vybral právě Viktorii. Zaujala ho nejen vzhledem, ale i svým klidným chováním. Na rozdíl od ostatních se mu nevnucovala, držela si odstup a zachovávala si důstojnost. A právě tahle zdrženlivost v něm probouzela ještě větší zájem.
Jejich vztah nabral rychlý spád a brzy následovala svatba. Rozhodli se pro komorní obřad bez zbytečné okázalosti a většinu úspor si nechali na cestování. Tento plán se však nesetkal s pochopením Lukášovy rodiny.
„A co příbuzní? Teta Klaudie Mladýová, strýc Vítězslav Růžička? Ti tohle přece nevezmou! Proč mi děláš ostudu?“ rozčilovala se Iveta Mlynářová, když se o jejich rozhodnutí dozvěděla.
„Mami, už jsme se tak domluvili,“ odpověděl Lukáš nejistě, ale neustoupil.
Po návratu ze svatební cesty se novomanželé nastěhovali do Viktorina bytu. Lukáš vlastní bydlení ve městě neměl – jeho rodiče žili na venkově a on se po maturitě přestěhoval do města, aby mohl studovat a vybudovat si kariéru. Už na začátku jejich známosti si uvědomoval, jaké štěstí je mít partnerku, která má vlastní střechu nad hlavou.
Oba měli slušně placenou práci, a tak si mohli dovolit pohodlný život. Investovali do kvalitních spotřebičů, moderního vybavení i do dražšího auta. Viktorie si potrpěla na komfort a harmonii kolem sebe. Když je poprvé přijeli navštívit Lukášovi rodiče, zůstali při vstupu do bytu stát jako opaření. Procházeli místnosti, nahlíželi do každého kouta a tiše hodnotili každý detail.
„To je nádhera! A kolik prostoru tady máte!“ nešetřila obdivem Iveta Mlynářová.
Dalibor Němec jen přejel interiér přísným pohledem, beze slova se usadil na pohovku a čekal, až bude prostřeno.
Viktorie chtěla zanechat dobrý dojem. Vzala si v práci volno a pustila se do příprav slavnostní večeře. Přestože domácí práce nikdy nebyly její silnou stránkou a víc ji naplňovala profesní oblast než kuchyň, snažila se ze všech sil. Byla nervózní, aby něco nepokazila.
„Ještě že máme snachu z města, a navíc s vlastním bytem,“ pronesla tchyně s uspokojením. „Aspoň budeme mít kam jezdit a kde se pořádně usadit.“