„…a budeme moct zvát příbuzné,“ dodala Iveta Mlynářová už zcela samozřejmě, bez náznaku ostychu.
Viktorie Benešová odpověděla jen zdvořilým úsměvem. V duchu si přála, aby to myslela jako žert. Ulevilo se jí teprve ve chvíli, kdy se během večeře téma bytu znovu neotevřelo.
Iveta byla přesvědčená, že správná žena patří především k plotně, a hned si všimla, že snacha nemá s vařením mnoho zkušeností. Okázalost a moderní vybavení bytu jí navíc připadaly přehnané – podle jejího názoru by mladí mohli žít skromněji. Viktorie si však jejího hodnotícího pohledu nevšímala. Po jídle bez řečí naskládala nádobí do myčky, zapnula program a připojila se k ostatním v obývacím pokoji, kde běžel film. Když se večer přehoupl do noci, tiše si odvedla Lukáše Janečka stranou.
„Lukáši, nevíš, kdy se chystají odjet? Už je docela pozdě,“ zeptala se opatrně.
„Počítal jsem, že tu zůstanou pár dní,“ odpověděl klidně, jako by šlo o samozřejmost.
„Pár dní? To jsi mi ale vůbec neřekl,“ podivila se.
„A proč bych měl? U nás doma se takové věci neřeší,“ pokrčil rameny.
Viktorie si povzdechla. „Chtěla jsem si zítra odpočinout před prací a mít chvíli pro sebe. No dobře… nepřijíždějí zas tak často. Nějak to zvládnu,“ uzavřela smířlivě.
Jenže následující dny byly vyčerpávající. Iveta si nenechala ujít jedinou příležitost, aby naznačila, že se její syn doma nemá dostatečně v péči. A Dalibor Němec, rozmazlený dlouholetou péčí své ženy, si neuměl ani ohřát oběd, natož po sobě uklidit. Viktorie se cítila pod neustálým drobnohledem, přesto si opakovala, že Lukášovi rodiče jsou teď i její rodina. Žít však bude především s manželem, ne s jeho příbuznými.
Úleva po jejich odjezdu ale nikdy netrvala dlouho. Zanedlouho se stalo pravidlem, že Lukáš oznamoval další návštěvu klidně třikrát do měsíce. Krátké pobyty se změnily v téměř pravidelnou přítomnost a z kdysi útulného domova, který si Viktorie pečlivě budovala, se stávala přeplněná domácnost.
Dalibor po sobě nechával poházené věci i špinavé talíře. Většinu dne proseděl nebo proležel na gauči a zvedal se jen kvůli jídlu. Chybělo snad jen to, aby mu Iveta nosila přezůvky až pod nos. Viktorie nechápala, jak mohl takový pár vychovat samostatného muže. Postupně si však začala všímat, že určité návyky se objevují i u Lukáše.
Jednoho večera se vrátil z práce, ani si nesundal kabát, natáhl se na pohovku a zavolal: „Prosím tě, připrav něco k večeři. Jsem po práci úplně hotový.“
Viktorie zůstala stát uprostřed místnosti. Chvíli mlčela, pak se nadechla. „Promiň, ale já jsem přišla z práce stejně jako ty,“ odpověděla pevně. „Jestli máš hlad, můžeš se do kuchyně pustit klidně sám. A pokud si chceš hrát na pána domu a očekáváš obsluhu, tak to opravdu ne tady.“