Manžel mi s výrazem člověka, který právě vykonal mimořádně šlechetný čin, vtiskl do rukou cosi plochého zabaleného do šustivého igelitového sáčku z obchodu.
Bez přemýšlení jsem balíček převzala. Uvnitř ležela pánev — lehká skoro jako kus lepenky, s dutou plastovou rukojetí, která při doteku nepříjemně zachrastila. Přímo na dně byl přilepený žlutý štítek s cenou „499 Kč“. Držel tam pevně, jako by k tomu kovu patřil odjakživa, a ta čísla na mě civěla s drzou samozřejmostí.
„K svátku jara, Jano,“ pronesl Petr Tesař samolibě a poplácal mě po rameni. Ne jako ženu, spíš jako kolegu po dobře odvedené směně.
„Tohle se ti bude hodit! Ta tvoje stará litinová už je na odpis, všechno se na ní přichytává. A na téhle nové, až budeme v létě na zahradě, uděláme pořádnou smaženici. S cibulkou, s koprem…“
Zavřel oči a zasněně se usmál, jako by už seděl u stolu na našem pozemku u řeky a před sebou měl hromady jídla.
Pak si náhle na něco vzpomněl a zamračil se.
„Jo, a letos zasej víc koriandru. Ke grilování je perfektní. A ta rajčata, ta masitá, Býčí srdce. Minule jich bylo málo, sotva mi vyšla na chuťovky. A bazalku nezapomeň — naše Lenka Krejčíová ji miluje.“
Stála jsem uprostřed kuchyně a držela tu hliníkovou urážku. Zkusila jsem nehtem sloupnout cenovku. Ani se nehnula. Na prstu mi zůstala jen lepivá stopa po lepidle.
V tu chvíli mi došlo, že ten dárek nebyl pro mě. Petr si jen modernizoval náčiní pro vlastní pohodlí. Nešlo o radost pro manželku. Potřeboval funkční zařízení, které bude pravidelně produkovat teplé večeře a křupavé okurky k jeho talíři.
Ráno jsem znovu sáhla po prášku proti bolesti. Záda bolela tak nějak samozřejmě, jako by to k nim patřilo.
Březen byl studený a vlhký, ale u nás doma už dávno propuklo jaro. Čtyřicet plato s předpěstovanými sazenicemi zabralo všechny parapety v obýváku, kuchyni i ložnici. Tenké zelené výhonky budoucích paprik a lilků voněly hlínou a vyžadovaly neustálou péči.
Zalévat, rosit, kontrolovat lístky — při každém předklonu se mi v bedrech ozvala ostrá bolest.
Podívala jsem se na zelenající se truhlíky a pak na pohozenou pánev. Povzdechla jsem si a vzala do ruky telefon. Bylo potřeba domluvit cestu na zahradu — shodit sníh ze skleníku, než tíhou popraská polykarbonát.
Vytočila jsem číslo staršího syna.
„Ahoj, Davide? Máš o víkendu čas? Potřebovala bych zajet na pozemek, odházet sníh. A taky už bychom měli začít chystat skleník.“
Na druhém konci se ozýval kancelářský ruch. David Planý hlučně usrkl něco horkého.
„Mami, teď fakt nemůžu. Uzávěrka čtvrtletí. A navíc, tebe to přece baví, hrabat se v hlíně. Je to tvoje hobby. My s Martinou Čermákovou si zeleninu radši koupíme. Vyjde to levně a bez dřiny. Záda nás pak nebolí.“
„Levně?“ sevřela jsem telefon tak silně, až mi zbělaly klouby. „Davide, víš vůbec, kolik dneska stojí pořádná domácí rajčata na trhu?“