„Jani, skočila bys k autu? V kufru mám tašku s díly na filtr, přines ji sem.“
Ani se nezvedl. Jen pohodlně natáhl nohy a zůstal zabořený do polštářů. Beze slova jsem si přehodila bundu přes ramena a vyšla ven do sychravého březnového podvečera. Studený vítr mi hned vmetl do tváře drobné krupky mokrého sněhu. Auto stálo přímo před vchodem.
Otevřela jsem kufr. Po žádné tašce ani stopa. Zato tam napříč ležel dlouhý pevný obal potažený černou látkou s výrazným logem. Filtr do vody tak rozhodně nevypadal.
Rozepnula jsem zip. Uvnitř spočíval úplně nový přívlačový prut – lehký, elegantní, z karbonu, na korkové rukojeti ještě ochranná fólie. V samostatném pouzdře se leskl naviják, očividně drahý kousek.
Na gumové podložce jsem zahlédla zmuchlaný účtenkový papírek. Narovnala jsem ho a přečetla vybledlé řádky: „Přívlačový prut… Bezinerciální naviják… Celkem: 24 600 Kč.“
Dvacet čtyři tisíc šest set korun.
Můj měsíční důchod činí 18 000 Kč. Pánev „pro manželku“ stála 499 Kč. A rybářská hračka pro pana Tesaře skoro pětadvacet tisíc.
Stála jsem v tom nevlídném větru a mokré vločky se mi lepily na tváře. Neplakala jsem. Spíš se mi zvedal žaludek.
Celý život jsem přešívala staré záclony, kupovala boty jen ve výprodeji a na zahradě dřela od jara do podzimu, abychom „šetřili rodinný rozpočet“. A můj muž bez mrknutí oka utratil půldruhého mého důchodu za prut, který si poveze na tu naši chatu – zatímco já tam budu klečet v záhonech a vytrhávat plevel mezi mrkví.
Opatrně jsem obal znovu zapnula a kufr zavřela.
Cestou po schodech mě překvapilo, jak lehce se mi jde. Záda, která mě ještě ráno pobolívala, jako by najednou nic nevážila.
V bytě jsem minula obývák plný smíchu z televize a zamířila rovnou do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla desky s dokumenty. List vlastnictví k pozemku. Zahrada přešla na mě po mamince, Petr Tesař k ní právně nepatřil ani milimetrem.
Posadila jsem se na postel a otevřela v telefonu realitní aplikaci. V galerii jsem našla letní fotografie: rozkvetlé jabloně, pečlivě srovnané záhony, střecha nové sauny. Nahrála jsem je a připsala stručný text: „Udržovaný pozemek, plodící sad, dvě skleníkové stavby. Ideální místo pro odpočinek.“ Cenu jsem nastavila o něco nižší, než byla obvyklá, aby nabídka rychle zmizela.
Klepnutí na „Zveřejnit“. Na displeji se objevila zelená fajfka.
Narovnala jsem ramena a vrátila se do obýváku.
Seděli pořád stejně. Petr si líně drbal břicho, Lenka Krejčíová se pochechtávala nad mobilem, David Planý šťoural párátkem mezi zuby.
„Prodávám chatu,“ oznámila jsem klidně.
Hlas mi zněl pevně a hluboko. Televize dál hulákala, ale na pohovce jako by všechno ztuhlo.
David vyplivl párátko. „Mami, co blbneš? Vždyť za chvíli je jaro.“
„Inzerát už běží.“ Otočila jsem k nim telefon. „Cena je rozumná. Je to žádané místo. Do týdne může být pryč.“
Lenka odložila mobil. „Mami, ty ses zbláznila? Jaký prodej? Kam budeme jezdit v létě? To je přece naše dětství, moje houpačka…“
„Tvoje dětství skončilo před patnácti lety,“ přerušila jsem ji tiše. „A posledních pět let tam jezdíš sotva párkrát do roka.“