„Davide, tušíš vůbec, kolik dnes stojí poctivá domácí rajčata? A okurky, které nejsou nacucané chemií?“ dořekla jsem ještě.
„Mami, prosím tě, nezačínej s tím zase,“ skočil mi do řeči netrpělivě. „Nějak to zvládni sama. Nebo zapoj tátu. Fakt musím, čekají na mě.“
Spojení se přerušilo a v telefonu zůstalo jen prázdné ticho. Pomalu jsem si sedla na stoličku. Takže moje záliba. Moje zábava. A koupit v obchodě je prý jednodušší.
Když těch čtyřicet přepravek zase odvezu sama, na podzim se sotva narovnám. Záda mi vypoví službu, ale děti budou mít plnou spíž bez jediné koruny nákladů.
Vloni jsem u Davida v koši objevila půl sklenice svého leča. Poznala jsem ji podle víčka. Martina Čermáková tehdy jen pokrčila rameny: „Bylo nějaké zakalené, nechtěli jsme riskovat.“ A mně se v tu chvíli vybavily srpnové noci, kdy jsem stála u rozpáleného sporáku, pot mi stékal po zádech a já míchala jednu dávku za druhou.
Zrcadlo a nedělní stůl
V sobotu jsem jako obvykle nastoupila službu v kuchyni. Nakládala jsem maso, krájela obrovskou mísu salátu, zatímco Petr Tesař podřimoval na gauči za monotónního brumlání televize.
Z nejzazší police ve spíži jsem vyndala své „železné zásoby“ – nakládané okurky, houby ve sladkokyselém nálevu, domácí lilkovou pomazánku. Když jsem zápasila s pevně utaženými víčky, vybavilo se mi, jak jsem loni tahala konve s ohřátou vodou, když se porouchalo čerpadlo. Petr tehdy utrousil, že je nějaké vedro, a odešel do stínu popíjet kvas. Plevel se ale sám nevytrhá.
Než děti v neděli dorazily, zastavila jsem se u zrcadla v předsíni. Pleť bez barvy, unavené oči. Na rukou tmavé skvrny od hlíny.
Blanka Starýová odvedle se právě vrátila z lázní – svěží, opálená, plná energie. Já strávím i letošní jedinou dovolenou ohnutá nad mrkví a cibulí. Pro koho vlastně?
K obědu dorazil David s manželkou a také dcera Lenka Krejčíová s novým přítelem.
Jedli s chutí. Příbory cinkaly o talíře, mezi sousty létaly krátké poznámky. Lenka, aniž by odlepila oči od displeje, napíchla bradavičnatou okurku a ukousla kus.
„Mami, proč jsou takové měkké? Loni křupaly víc. Nedala jsi jiný ocet?“ poznamenala.
„Jsou úplně v pořádku,“ zamumlal Petr s plnou pusou. „Možná jsi jen šetřila česnekem.“
Neodpověděla jsem. Seděli u mého stolu, jedli to, co jsem vypěstovala a zavařila, a jediné, co zaznívalo, byly drobné výtky, jako by hodnotili restauraci. David si položil mobil vedle talíře a mezi sousty rychle odepisoval zprávy.
„Lenko, kdy si pojedeš na zahradu pro zimní věci?“ zeptala jsem se tiše. „Visí tam tvoje stará bunda.“
Mávla rukou, aniž zvedla hlavu. „Klidně ji vyhoď. Objednala jsem si novou. A na chatu stejně do léta nepojedu. Po práci v hlíně se mi ničí manikúra a oprava stojí teď šílené peníze.“
Po vydatném obědě se všichni přesunuli na pohovku. Z televize hulákal laciný humor, smích z reproduktorů se mísil s jejich ospalým mlaskáním. Petr se protáhl a obrátil se ke mně.
„Jani, skočila bys k autu? V kufru mám tašku s díly na filtr, přines ji sem.“