Modrá bankovka v hodnotě dvou tisíc korun se snesla na bílý ubrus a dopadla přímo do kaluže rozlité šťávy. Papír okamžitě nasákl tekutinu, ztmavnul a během pár vteřin připomínal spíš špinavý hadr než platidlo.
„Vezmi si to, no tak,“ zaduněl nad stolem hlas Kamila Moudrého a přehlušil cinkání sklenic. „Na taxi ti to bohatě stačí. Veronika potřebuje auto víc. Je reprezentativní, je tváří firmy Stolní Město. A ty… ty na víc stejně nemáš.“
V luxusním salonku restaurace zavládlo ticho tak husté, že bylo slyšet rachot nádobí z kuchyně. Příbuzní, obchodní partneři i významní klienti zůstali s příbory nehybně ve vzduchu. Maminka si nervózně uhlazovala ubrousek na klíně a vyhýbala se mému pohledu. Veronika Blažeková, moje mladší sestra, si okázale pohrávala s klíčky na koženém přívěsku — od sněhobílého SUV, které jí otec před chvílí slavnostně předal jako odměnu „za mimořádný přínos značce“.
Podívala jsem se na své ruce. I když jsem si je před banketem drhla kartáčkem, pod nehty zůstala sotva patrná tmavá linka — prach ze dřeva. Dlaně jsem měla vysušené, zdrsněné od laků a dýh. Deset let. Celou dekádu jsem trávila v dílnách, dýchala piliny, dohadovala se s řidiči dodávek a kontrolovala každou jedinou vrutovou hlavičku.
Když Kamil Moudrý začínal, měl jen oprýskanou garáž a dva sotva funkční stroje. Byla jsem to já, kdo tehdy obvolal zkušené truhláře, kteří dodnes tvoří páteř výroby. Před třemi měsíci jsem proseděla celé noci v kanceláři, často až do dvou do rána, abych připravila podklady k tendru na vybavení nového hotelového komplexu nábytkem.
A Veronika? Ta si před čtrnácti dny udělala kurz s názvem „Osobní značka do detailu“. Její zásluha spočívala v tom, že nechala vymalovat recepci na „pudrově růžovou“ a objednala nové vizitky s tak miniaturním písmem, že by k jejich přečtení člověk potřeboval lupu.
„Tati,“ nadechla jsem se a pečlivě hlídala, aby se mi nezachvěl hlas, „uvědomuješ si, že ten tendr jsem vyhrála já? Že specifikace dřevin, výpočty vlhkosti i logistický plán jsem zpracovala já, ne Veronika?“
„Prosím tě, Hano, zase nezačínej se svými tirádami,“ protočila oči Veronika a upravila si diamantovou náušnici. „Tabulky a čísla jsou nuda. To zvládne každý účetní. Já buduju image. A táta má pravdu.“