Věděla jsem totiž něco, co můj otec zatím netušil.
Můj soukromý telefon, starý přístroj s prasklinou přes půl displeje, se přesně v půl osmé ráno rozezvučel. Ten zvuk v tichém bytě zněl téměř výhružně.
„Hano Kovářová, dobré ráno,“ ozval se nervózní hlas Miloslava Vacka, našeho hlavního technologa. „Je tu problém… Přijel Kamil Moudrý. Křičí, dupe, chce podklady k dnešní expedici. Jenže trezor nejde otevřít. Kód nefunguje.“
„Dobré ráno, pane Vacku,“ odpověděla jsem klidně. „Včera jsem dala výpověď. Přístup do trezoru byl navázaný na můj osobní bezpečnostní certifikát. Ten vypršel a systém ho automaticky zablokoval. Tátu jsem před měsícem upozorňovala, že je potřeba software aktualizovat. Řekl mi, že jsou to zbytečné ženské výmysly.“
Na druhém konci bylo chvíli slyšet jen těžké oddechování. „A co teď budeme dělat? Auta stojí připravená, řidiči jsou nervózní, mají jet do Brna. Volal i Daniel Kovář. Prý bez tvého podpisu žádné kování nevydá. Má s tebou osobní smlouvu.“
„To sedí,“ přikývla jsem, i když mě nemohl vidět. „Přeji hodně štěstí.“
Hovor jsem ukončila. Za deset minut zazvonil telefon znovu. Pak ještě jednou. Displej se plnil zmeškanými hovory – obchodní oddělení, účtárna, dokonce i rozhořčení zákazníci.
Krátce po jedenácté se někdo začal dobývat do dveří tak prudce, až se otřásaly panty. Ten způsob klepání jsem znala celý život.
Otevřela jsem. Otec vpadl dovnitř, až mě odstrčil stranou. Neměl kravatu, košili rozepnutou u krku, na čele se mu perlil pot.
„Ty!“ vyštěkl a ukázal na mě prstem. „Co jsi to provedla? Proč je zablokovaná databáze? A proč jsi řekla Danielovi, aby nevydával materiál? Z hotelu nám právě volali – takový řev jsem dlouho nezažil. Veronika Blažeková se tam málem sesypala!“
„Nic jsem nezablokovala,“ odpověděla jsem tiše. „Systém běží na softwaru, který jsem tři roky platila ze svého. Odmítl jsi na něj uvolnit peníze. Včera jsem jen zrušila předplatné. A Daniel? Ten jednoduše nechce obchodovat s někým, kdo nerozumí ani základům práce se dřevem.“
„Okamžitě jedeme do firmy!“ zavelel a popadl mě za loket. „Dáš to do pořádku. Vyřešíš to. Dostaneš odměnu. Padesát tisíc korun!“
Opatrně jsem se mu vysmekla.
„Ne, tati. Včera jsi mi v restauraci jasně ukázal, jakou mám cenu. Dva tisíce na taxi. Ty jsi mi je dal – a já si je poctivě odpracovala.“