„…tím vlastně říkáš, že jsi jen technická síla,“ pokračovala Veronika s pobaveným úsměvem. „Spolehlivá, pracovitá, ale prostě… ne ta pravá úroveň. Tobě přece neublíží, když pojedeš autobusem. Korunka ti z hlavy nespadne.“
„Přesně tak!“ uhodil Kamil Moudrý dlaní do stolu tak prudce, až nádobí poskočilo. „Přestaň konečně žárlit na sestru. Ve třiadvaceti má o marketingu větší přehled než ty se všemi svými výkresy dohromady. Peníze vydělává reklama, ne tvoje hoblování prken. Tím to končí. Vezmi si na taxi a jeď domů. Zítra v osm ráno se expeduje první várka pro hotel. A běda, jestli přijdeš pozdě – pokuty půjdou za tebou.“
Pomalu jsem se zvedla ze židle. Záda jsem držela rovně, i když se mi hrudník svíral tak, že se mi těžko dýchalo. Bankovek na stole jsem se ani nedotkla. Místo toho jsem otevřela kabelku a vytáhla těžký svazek klíčů.
„Žádná expedice zítra nebude, Kamile.“
„Jak to myslíš?“ zúžil oči a jeho pohled ztvrdl.
„Dávám výpověď. Hned teď.“
Někdo na druhém konci stolu zakašlal, jako by mu zaskočilo víno. Maminka zalapala po dechu a přitiskla si ruku k hrudi.
„Zbláznila ses?“ otec vstal a jeho postava nade mnou vrhala stín. „Kam chceš jít? Máme podepsanou smlouvu!“
„Ty máš smlouvu,“ odpověděla jsem klidně. „Já mám klíče od trezoru, přístupové údaje k nákupní databázi a dohody s řemeslníky. Klíče tady nechávám. Stejně jako služební telefon.“
Položila jsem svazek na ubrus vedle pomačkané bankovky. Hned vedle dopadl i černý pracovní mobil.
„A firemní auto si vyzvedni na parkovišti,“ dodala jsem tiše. „Klíčky jsou v zapalování.“
„Táhni!“ vybuchl Kamil Moudrý, obličej mu zrudl. „Myslíš, že tě budu přemlouvat? Zítra si najmu deset takových, jako jsi ty! Vypadni a ať tě už ve ‚Stolním Dvoře‘ nevidím! Jsem zvědavý, za jak dlouho přilezeš prosit o zálohu!“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a zamířila ke dveřím. Za zády jsem ještě zaslechla Veroničin hlas: „Aspoň konečně přijmeme někoho se stylem, ne tuhle ušmudlanou technickou myš.“
Venku se do tmy opíral studený déšť. V lehkých botách jsem během pár kroků promokla, voda mi prosákla až k chodidlům. Chlad jsem ale téměř nevnímala. Uvnitř mě zůstalo jen zvláštní, zvonivé prázdno. Přes vlastní aplikaci jsem si přivolala taxi a nechala se odvézt do svého malého pronajatého bytu na okraji města.
Tu noc jsem oka nezamhouřila. Neplakala jsem ani jsem nepobíhala po bytě. Jen jsem seděla v kuchyni, před sebou hrnek dávno vychladlého čaje, a dívala se do temného okna. Věděla jsem totiž něco, co můj otec zatím netušil.