„Ty dva tisíce jsem si včera opravdu odpracovala,“ dodala jsem klidně a položila klíče na stůl mezi nás.
„Hano, prosím tě, nedělej hlouposti!“ Jeho hlas náhle ztratil tvrdost. Ramena mu poklesla a působil najednou menší, skoro zlomený. „Ve firmě je to na spadnutí. Miloslav Vacek mi řekl, že pokud se nevrátíš, on a dalších pět chlapů dávají výpověď. Klidně hned dneska. Prý mají žádosti připravené už měsíc, zůstávali jen kvůli tobě.“
„Vím o tom,“ odpověděla jsem tiše. „Volali mi. A já už si pronajala menší halu v průmyslové zóně. Nepotřebujeme tvoje růžové kanceláře ani naleštěnou fasádu pro zákazníky. Potřebujeme funkční stroje a šikovné ruce. Technologie vezmu na leasing a Daniel Kovář nám dodá materiál na dobré slovo.“
Zíral na mě, jako by mě viděl poprvé. „Ty… ty chceš vlastního otce připravit o všechno?“ V očích se mu objevil strach.
„Neberu ti nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen si beru to, co jsi včera zahodil spolu s tou bankovkou. Jdi za Veronikou Blažekovou. Třeba ti pomůže vytvořit image úspěšného krachu.“
Zavřela jsem za ním dveře.
…
Uplynul rok.
Stála jsem uprostřed vlastní dílny. Ve vzduchu se mísila vůně čerstvě řezaného dřeva, vosku a silné kávy. Miloslav Vacek v čisté montérce trpělivě vysvětloval novému klukovi obsluhu moderního stroje. Na pracovním stole ležely výkresy k další velké zakázce – nově jsme vybavovali síť soukromých klinik nábytkem na míru.
Telefon mi krátce zavibroval. Zpráva od maminky.
„Hani, táta prodal továrnu. Peníze sotva pokryly dluhy a pokuty. Veronika odjela do Prahy, chce být influencerka. Táta je na chatě, celé dny mlčí. Přijedeš za ním aspoň jednou? Promluvit si…“
Zasunula jsem mobil zpátky do kapsy. U srdce to stále zabolelo, ale už to nebyla ostrá rána. Spíš tupý tlak, jako stará jizva, kterou člověk nosí celý život.
„Hano Kovářová!“ ozval se od vrat Daniel Kovář. „Přivezl jsem to dubové kování. Kam s tím?“
„Na druhý sklad, Danieli!“ zavolala jsem a usmála se.
Věděla jsem, že na chatu nepojedu. Ne z nenávisti ani z trucu. Zítra expedujeme velkou zakázku. A já přesně vím, jakou cenu má každá židle z téhle série. A konečně vím i to, jakou cenu mám já sama.
„Zaplať si to sama!“ křikl kdysi syn a práskl dveřmi.
Máma tehdy zůstala stát v kuchyni nad vychladlým čajem. Ráno jí přišly tři zprávy z banky: „Platba po splatnosti.“ Otevřela starý sešit a na poslední stránce četla: „CELKEM: 4 044 000 Kč.“ Patnáct let splácení. A on o tom nikdy nevěděl.