— Paní Iveto Mlynářová, zpráva je podepsaná, můžu ji odeslat? — Renata Kovářová nakoukla do kanceláře a oběma rukama svírala složku plnou dokumentů, jako by se bála, že jí papíry každou chvíli vyklouznou.
Iveta zvedla oči od monitoru a promnula si spánek. Levé víčko jí od rána nepříjemně cukalo. Kdyby si to mohla dovolit, udělala by pořádnou scénu — rozházela by flashky po místnosti, práskla dveřmi a konečně by ze sebe dostala všechen vztek. Jenže ona není hysterka. Je hlavní účetní, žena po padesátce, která splácí hypotéku, živí nezaměstnaného manžela a ještě k tomu dotuje tchyni. Netíží ji chuť k výbuchu, ale čísla ve výkazu: za poslední čtvrtletí zmizelo pět set tisíc korun na „mimořádné výdaje“. Z toho sto dvacet tisíc skončilo na účtu Mileny Starýové. Údajně na léky na tlak a injekce na bolavá záda.
— Pošli to, Renato, — přikývla unaveně. — A kdyby mě někdo sháněl, řekni, že jsem si vyběhla na oběd a už se nevrátila.
— Zase se ti nechce domů? — zeptala se Renata soucitně. — Včera jsem viděla Radovana Šimona u večerky. Pořád ještě „hledá sám sebe“?
— Už se našel, — ušklíbla se Iveta trpce. — Mezi regály s pivem.
Z práce odcházela až kolem sedmé. Cítila se sešlá a vyčerpaná, jako by jí nebylo třiapadesát, ale o dobrých čtyřicet víc. Únorové počasí bylo sychravé, chodníky rozbředlé. Auto stálo v kaluži špinavé břečky a ona měla podobný nepořádek i uvnitř sebe.
Když otevřela dveře bytu, přivítalo ji ticho. Ne klidné, domácí — spíš napjaté, jako vzduch před bouřkou. Z kuchyně se linula vůně přepálené cibule. To znamenalo jediné: Milena Starýová se rozhodla opět „pohostit rodinu“. Čekaly ji rozvařené těstoviny a karbanátky tvrdé jako podrážky.
— Kde jsi tak dlouho?! — vyřítila se z kuchyně postava v kostkovaném županu. — Čekám už hodinu! Mám tlak sto šedesát! A došly mi prášky!
Iveta si beze slova svlékla kabát a oklepala z něj bláto. — Samozřejmě. A zase svět zachrání jedině převod pár tisíc, že?
— Pár tisíc? V lékárně je všechno dražší! Tady máš účtenku! — Milena teatrálně mávala pomačkaným papírem. — A potřebuju ještě něco na odvodnění a mast na koleno!
— Mami, nekřič, — ozval se z obýváku Radovan. — Bolí mě hlava. Iveto, koupilas aspoň pivo?
Tak tohle je její rodinná idylka. Ona dře od rána do večera a doma ji vítá vysoký tlak a chronický povaleč. Radovan ležel rozvalený na gauči v tílku s flekem od kečupu a trenýrkách s medvídky. U nohou hrnek, v ruce ovladač. Manželka se vrátí z práce — a co má být? Jeho přece rozbolela hlava.
— A ty jsi dnes dělal co? — zeptala se klidně, až nepřirozeně klidně.
— Já… volal jsem do toho centra. O kurýrní místo. Teď nic nemají, prý možná v březnu.
— Březen je za měsíc. A do té doby budeme jíst co?
— Vždyť máma vaří! — podivil se upřímně. — Zase ti něco vadí?
Iveta zatnula zuby tak silně, až ji rozbolela čelist. Srdce jí bušilo až v krku. Sáhla do komody a vytáhla tašku z lékárny. Vysypala obsah na stůl. Bonboniéra, lak na nehty a krém s názvem „Dámské rozmary“. To všechno údajně součást léčby hypertenze.
— Můžete mi vysvětlit, co tohle je? — zvedla tašku před Milenu. — Nový typ tablet? Krém proti vysokému tlaku?
— Nemáš právo mi lézt do věcí! — vyjekla tchyně a ustoupila o krok. — To jsou moje soukromé nákupy!
— Zaplacené z mých peněz? — hlas jí přeskočil do křiku. — Každý měsíc ze mě taháte tisíce na „léky“, a pak si kupujete čokolády a lakujete nehty?!
— Ty nevděčnice! — spustila Milena a dramaticky se chytila za hruď. — Porodila jsem vám syna, na vnoučata čekám marně a ještě mám snášet tvoje jedy ve svém bytě!
— V našem bytě, — procedila Iveta skrz zuby. — Který splácíme hypotékou z mé výplaty. A který ty ukusuješ svými mastmi na koleno!
Radovan se zvedl z gauče a přišel blíž, funěl a tvářil se dotčeně.
— Jak můžeš takhle mluvit s mámou? Je to stará paní!
— Stará paní s perfektní manikúrou a talentem na vydírání! — vyhrkla Iveta. — A ty, Radovane, jsi úplně stejný.