Ten večer si k lososu nalila sklenku bílého, usadila se do rohu pohovky, pustila si oblíbený seriál a po dlouhé době se přistihla, že se usmívá jen tak, bez důvodu.
Idylu roztrhl prudký rámus.
RÁNA. RÁNA. RÁNA.
Někdo bušil do dveří tak silně, až se zachvěly panty. Iveta sebou trhla a málem se zakuckala vínem.
— Ivet, otevři! — ozval se za dveřmi Radovan Šimon. — Potřebuju s tebou mluvit!
Po chvíli váhání pootevřela, řetízek však nechala zapnutý.
— Co chceš?
Stál tam zmačkaný, neoholený, s očima podlitýma únavou.
— Už mi to došlo. Přehnali jsme to. Máš pravdu, fakt jo. Ale přece nemůžeš všechno takhle utnout. Jsme rodina.
— Rodina? — zvedla obočí. — Radovane, ty nejsi manžel. Jsi další dítě, které jsem živila. Kolik let ses vezl na mých zádech?
— Najdu si práci! — rozhodil rukama. — Klidně půjdu dělat skladníka nebo tahat bedny. Jen se vrať. A aspoň vrať mámě kartu, má vysoký tlak.
— Milena Starýová nemá tlak. Má jen strach, že přišla o pohodlí.
Zarazil se. Najednou působil jako kluk před ředitelnou.
— Bez tebe to nezvládnu, Ivet…
— Se mnou jsi to taky nezvládal. Tak co by se změnilo?
Chvíli mlčel. A pak vybuchl.
— Víš co? Tak si běž! Myslíš si, že jsi něco extra? Kdo by o tebe stál s těmi tvými nervy, vráskami a věčným kontrolováním?
— Pořád lepší být „kontrolující“ než ležet celý den na gauči a čekat, kdo mě uživí.
— Byli jsme spolu dvacet let! — křikl zoufale. — Máme společný život, zvyky, všechno!
— Ano. Zvyk, že já makám a vy utrácíte. Zvyk, že se mnou mluvíte jako s hadrem. Víš, já si pořídila nový zvyk — žít v klidu.
Dveře zavřela. Tentokrát bez váhání.
A pak se rozplakala. Ne kvůli němu. Slzy byly z vyčerpání. Z napětí, které konečně povolilo. Úleva někdy bolí víc než křik.
Za pár dní jí zavolala sousedka z původního bytu.
— Ivet, co se tam u vás děje? Dneska se tam řvalo, jako by někoho mučili!
— Co se stalo?
— Tvoje tchyně spustila na Radovana, že si nechal utéct manželku, že skončí na ulici, protože „ta potvora všechno zablokovala“, a že její klouby takový stres nepřežijí. A představ si — vyhodila ho na chodbu s taškou věcí!
Iveta se pousmála. Zabolelo to? Trochu. Litovala ho? Ne. Ten čas už minul.
V práci si jí všimla Renata Kovářová.
— Hele, já tě poslední dobou sleduju… Ty záříš. Dřív jsi chodila jak tělo bez duše a teď? Úplně jiný člověk. Máš někoho?
— Mám sebe, — odpověděla Iveta klidně.
Další večer zazvonil telefon znovu. Tentokrát oficiální hlas.
— Paní Iveto Mlynářová? Váš manžel hodlá podat žádost o rozvod a požaduje vypořádání společného majetku.
— Ať to zkusí. Mám schované účtenky za dvacet let. Byt jsem platila já, nábytek kupovala já, úvěry jsou psané na mě. Klidně ať to předloží soudu.
Když zavěsila, rozesmála se. Nahlas. Upřímně. Smích byl unavený, ale svobodný.
Následující dny se nesly v nezvyklém tichu. Jako by někdo vypnul zvuk v nekonečném rodinném seriálu. To ticho bylo těžké, hutné, skoro hmatatelné.
Ráno vstala, připravila si kávu, oblékla čistou košili, lehce si přetřela rty rtěnkou. V zrcadle uviděla ženu se vzpřímenými zády a jasným pohledem. A malý, opatrný úsměv.
Přestala kontrolovat telefon každých pět minut. Jméno „Milena S.“ už jí nerozechvívalo ruce. Slovo „ne“ se pro ni stalo štítem — vyslovené pevně, bez zaváhání.
Jenže klid měl krátké trvání.
Po dvou týdnech někdo zazvonil u dveří jejího nového bytu.
Na prahu stál Radovan, pohublý, podrážděný, s tmavými kruhy pod očima. Vedle něj muž v uniformě.
— Dobrý večer, paní… — začal policista.
— Paní ne. Žena, — opravila ho klidně Iveta. — Poslouchám vás.
— Obdrželi jsme oznámení od pana Radovana Šimona, vašeho manžela, že mu bráníte v přístupu ke společnému majetku.
— Ke kterému majetku konkrétně?
Radovan se okamžitě nadechl.
— K bytu! Bydlím tam, mám tam trvalé bydliště! A ona mě vyhodila z vlastního domova!