— Vyhodila mě! Zablokovala mi vstup, převedla účty na sebe a mámě ani nedá kartu! — chrlil ze sebe Radovan.
Policista k němu obrátil klidný pohled.
— Máte v tom bytě trvalý pobyt?
Radovan zaváhal. — Ne… byt je psaný na ni. Já jsem tam prostě bydlel.
— Takže z právního hlediska nejste vlastníkem?
— O to přece nejde! — vybuchl. — Podrazila mě! To je citová újma!
Ivetě cukly koutky, ale ovládla se.
— Újma znamená, že člověk o něco přijde. Ty jsi přišel jen o pohodlí bez práce.
Strážník si povzdechl způsobem člověka, který by za podobné scény zasloužil rizikový příplatek.
— Vypadá to na rodinný spor. Pokud máte, pane Šimone, nároky na majetek, řeší se to soudně. Nikdo vás tu násilím nedrží.
Radovan zrudl, pak náhle změnil taktiku.
— Máma z toho málem skončila s infarktem! Tlak měla přes dvě stě! A ty mi budeš tvrdit, že jsi na mém krku neseděla?
Iveta se na něj podívala chladně. — Já že seděla na tvém krku?
— Ty! Všechno jsi kontrolovala, peníze schovávala, pořád jen tabulky a šetření! Jak nějaká zapšklá účetní!
Ustoupila o krok blíž. Mluvila tiše, ale v jejím hlase byla ocel. Dokonce i policista instinktivně couvl.
— Radovane, ty jsi nic netrpěl. Ty jsi využíval situace. Já pracovala, zatímco ty jsi „hledal smysl života“ na gauči. Platila jsem domácnost, tvoji matku, cigarety, internet i ty tvoje výlety s kamarády. Nebyl jsi partner. Byl jsi podnájemník, který si ještě dovoloval být drzý.
— Táhni k čertu! — vyštěkl a plivl na zem. — Zůstaneš sama, ty jedovatá ženská!
— Samota je pořád lepší než paraziti, — odpověděla klidně.
Policista Radovana uchopil za loket a odvedl ho ke schodům. Z chodby se ještě ozývalo jeho brblání o tom, že jí to spočítá.
Téhož večera zazvonil Ivetě telefon z práce.
— Paní Mlynářová, dorazilo vám soudní obsílka. Vypadá to na žalobu o vypořádání majetku. Pošleme vám kopii e-mailem.
— Výborně, — řekla bez zaváhání a nalila si sklenku vína.
Jednání proběhlo za měsíc.
Radovan dorazil s matkou. Milena Starýová měla na sobě černý kostýmek a výraz ženy, která truchlí spíš nad financemi než nad rozpadem rodiny.
— Ctihodnosti, — spustila ještě dřív, než soudkyně stačila otevřít spis, — já jsem jim dala všechno! I důchod! Do toho bytu jsem investovala aspoň morálně! A teď mě vyhazují!
Soudkyně, šedovlasá žena kolem šedesátky, k ní vzhlédla přes brýle.
— Jste účastnicí řízení?
— Nejsem. Jsem tchyně. Ale týká se mě to!
— Týká se vás jen vaše penze a léky, — odvětila suše soudkyně. — Pokud nemáte doklady o finančním podílu, jste zde pouze jako doprovod.
Iveta vstala a předložila složku dokumentů.
— Veškeré platby k bytu, úvěr i převody jsou vedeny na mě. Radovan v nich nefiguruje. Ani jedna koruna z jeho strany. Navíc jsme před třemi lety, ještě před koupí nemovitosti, uzavřeli předmanželskou smlouvu. Kopie je přiložena.
Soudkyně listovala papíry.
— Smlouva byla podepsána kdy přesně?
— Tři roky před koupí bytu.
— Pane Šimone, byl jste s jejím obsahem obeznámen?
Radovan se ošil. — Něco mi dávala k podpisu… říkala, že je to formalita…
— Podepsal jste?
— No… ano.
Soudkyně složila ruce.
— V tom případě soud žalobu zamítá. Nemovitost je výhradním vlastnictvím paní Mlynářové. Jednání končí.
Radovan vyskočil.
— To je všechno? A co já? Jak mám žít?
Soudkyně k němu zvedla oči.
— Doporučuji zaměstnání. Osvědčená metoda.
Iveta vyšla z budovy s pocitem, jako by ze sebe shodila dvacetileté břemeno.
Před soudem čekalo taxi. Za volantem seděla žena s krátkými vlasy a pozorným pohledem.
— Kam to bude?
Iveta se lehce usmála.
— Nejdřív do parku. Chci se projít. A pak… kamkoli, kde začíná nový život.
Řidička přikývla a rozjela se.
A Iveta poprvé po dlouhé době cítila, že jede správným směrem.