Radovan zrudl až po kořínky vlasů.
— Tak si běž za těmi svými kamarádkami, když jsi tak úžasná! — vyštěkl. — Najmi si garsonku a žij si sama. Aspoň bude klid!
Iveta Mlynářová se jen hořce usmála. — Díky za svolení, — utrousila suše. Tašku s nákupem pustila na zem, otočila se na podpatku a zamířila do ložnice. — Pantofle mi tu nechte. I ty jsem platila já, jen tak mimochodem.
Dveře za sebou zabouchla a zůstala o ně opřená. V hlavě jí hučelo, krev jí pulzovala ve spáncích. Uvnitř to vřelo jako voda těsně před varom. Slzy nepřicházely. Jen vztek, únava a palčivá otázka: kolik let ještě chtěla živit dva dospělé lidi, kteří se tváří jako oběti?
Z kuchyně se ozval jedovatý hlas Mileny Starýové:
— Nejde o krásu, děvče, ale o peníze. Když je má, myslí si, že si může všechno dovolit!
Iveta se rozhlédla po pokoji. V rohu stál kufr. Kupovala ho před třemi lety kvůli dovolené v Makarské. Nikdy tam nedojeli — Radovan si tehdy „nešťastně podvrtl“ kotník na schodech. Od té doby zavazadlo jen tiše připomínalo všechny odložené plány.
Přešla k němu a bez spěchu ho otevřela. Jedny džíny, dvě halenky, spodní prádlo, doklady. Chvíli váhala, pak přihodila i lodičky na podpatku, které už roky ležely v krabici. Přestala je nosit, když přestala někam chodit.
Za čtvrt hodiny vyšla na chodbu. V ruce kufr, v očích klid, který předtím neznala. Milena seděla u stolu a zachmuřeně ukusovala kyselou okurku. Radovan se ani nepohnul z gauče, jen místo ovladače držel lahev.
— A kam si myslíš, že jdeš? — zabručel.
— Nadýchat se, — odpověděla klidně. — Je tu vydýcháno.
— A už se nevracej! — křikla Milena. — My si poradíme!
Iveta si odfrkla. — O tom nepochybuju. Jen drobnost — zablokovala jsem kartu. Tak si to bez mého „vydýchaného“ příjmu vyzkoušejte.
Dveře za ní hlasitě práskly. Na chodbě to páchlo vlhkostí a kočkami, omítka se loupla ze zdi. Přesto se jí po dlouhých letech dýchalo lehčeji než doma.
Ráno seděla na nádraží s kelímkem slabého čaje a přemýšlela, kam se vydá třiapadesátiletá žena, která zjistila, že její rodina je jen účetní položka. Čaj byl přehnaně horký a chutnal po plastu, ale nikdo po ní neječel z kuchyně, kde jsou prášky, a nikdo z gauče nežadonil o nové ponožky.
— Ivet, možná je čas začít žít jako normální člověk, — zamumlala si při pohledu do špinavého okna bufetu.
Ještě ten den si našla malý podnájem. Jednopokojový byt s oknem do dvora a zatuchlou předsíní. Nic luxusního. Ale její. Bez Mileny, která komentuje každý nádech, a bez Radovana, rozvaleného jako rozteklé máslo.
Odpoledne zašla do banky. Zřídila si vlastní účet, samostatný, oddělený od „rodinných“ financí.
— Přejete si nastavit automatický převod výplaty? — zeptala se úřednice s křiklavě růžovými nehty.
— Ano, — odpověděla pevně. — Výhradně tam. Jen pro mě.
Telefon nepřestával vibrovat. Nejprve Radovan.
— Ivet, ty jsi fakt odešla? Myslel jsem, že se jen projdeš…
— Procházím se. A je to příjemné.
— Vrať se. Máma má strach. Já taky. Přece nás nenecháš?
— Už jsem vás nechala. Strach si vyřešte u okurek v kuchyni.
Večer začaly chodit zprávy od Mileny Starýové.
„Je mi zle. Doktoři říkali klid a léky.“
„Jestli necháš manželovu matku bez peněz, shoříš v pekle!“
„Tlak mám sto osmdesát!“
Iveta vypnula zvuk. — Mně stoupal roky, — zamumlala.
Třetí den se probudila tichem. Žádné bouchání hrnců, žádný přepálený cibulový pach. Otevřela oči a jen ležela. Sama. A bylo to zvláštně krásné.
Večer zašla do obchodu. U pultu s rybami si dopřála malý kousek červeného lososa. Stál skoro jako půlka její výplaty, ale poprvé po dlouhé době ho kupovala bez výčitek. Ne pro Milenu, ne pro Radovana, ale výhradně pro sebe.