— Začni si balit věci, — pronesl Petr tónem, jako by oznamoval, že došel chleba. — Máma říká, že se k ní přestěhujeme. Je to domluvené.
Kateřina stála u kuchyňské linky a přeskládávala talíře do komínků. Neotočila se hned. Nejprve srovnala jednu hromádku, pak druhou, pečlivě zarovnala okraje. Teprve potom se pomalu obrátila.
— Co je domluvené?
— Proč se ptáš? Vždyť jsem s ní právě mluvil. Je tam sama, byt má velký. Jeden pokoj nám nechá. Ušetříme za nájem.
Podívala se na něj pozorně. Petr postával ve dveřích kuchyně, ještě v bundě, jako by právě přišel. Vlasy měl lehce rozcuchané, v ruce mobil. Vypadal jako někdo, kdo právě uzavřel důležitý pracovní úkol a teď čeká, až se podle toho ostatní zařídí.
Nikdy nedokázala pochopit, jak může působit tak jistě, když rozhoduje o věcech, které se týkají i jí. Pět let manželství — a ten pocit se vracel znovu a znovu: její názor je prý brán v potaz, jenže bez ní.
— A s kým jsi to probíral? — zeptala se klidně.
— S mámou. Vždyť ti to říkám.
— A se mnou?
Petr nepatrně zkřivil obličej. Ten výraz znala nazpaměť — lehké podráždění člověka, kterého obtěžují zbytečné otázky.
— Katko, co je na tom k řešení? Peníze jsou jasné. Nájem nám ukrajuje půlku příjmu…
— Neukrajuje, — skočila mu do řeči. — Vycházíme.
— Sotva. Máma nabízí rozumné řešení. Přestěhujeme se, něco našetříme a pak si koupíme vlastní.
Pak. To slovo se v jejich vztahu usadilo jako vleklé nachlazení — nikdy úplně nezmizelo.
Kateřina se otočila k oknu. Dole na dvoře si hrály děti, na lavičce seděl starší pán s novinami. Obyčejný páteční podvečer, nic výjimečného.
Petr čekal.
— Promyslím si to, — řekla nakonec.
Zaskočilo ho to. Čekal buď souhlas, nebo hádku — něco, s čím by mohl dál pracovat. „Promyslím si to“ mu vzalo vítr z plachet.
— A jak dlouho hodláš přemýšlet?
— Jak bude potřeba.
Odfrkl si, shodil bundu na židli a odešel do obýváku. Za chvíli se ozval zapnutý televizor.
Kateřina zůstala ještě pár minut stát u okna. Pak vytáhla telefon, otevřela zprávy od realitní makléřky a znovu si přečetla poslední větu: „Klíče jsou připravené, můžete si je vyzvednout kdykoli do konce týdne.“
Ten byt objevila náhodou. V říjnu jela za sestrou na druhý konec města a na plotě u stavby zahlédla ceduli s nabídkou. Vyfotila si ji, několik týdnů si namlouvala, že je to nesmysl. Nakonec ale zavolala.
Nejdřív jen ze zvědavosti. Pak si šla byt prohlédnout. A potom ještě jednou. Nakonec se zeptala na podmínky.
Peníze měla. Ne závratné, ale dostatečné. Své vlastní úspory, které si střádala od první práce, dávno před svatbou, ještě když bydlela v podnájmu v malém pokoji a počítala každou korunu. Petr o těch penězích věděl asi tolik jako o jejím zvyku číst si dlouho do noci — rámcově, bez detailů.
V prosinci podepsala smlouvu.
V únoru se stala oficiálně majitelkou.
Byt zatím zel prázdnotou — novostavba, holé stěny, vůně omítky a něčeho, co připomínalo začátek. Občas tam zašla jen tak, postála u okna a dívala se ven. Klidná čtvrť, žádné kolony, ticho.
Nevěděl to nikdo. Ani Petr. Ani sestra, ani kamarádky. Dokonce ani její máma.
Byl to zvláštní pocit — mít něco jen pro sebe. Nešlo o tajemství samo o sobě. Spíš o místo, kde za ni nikdo nerozhoduje.
V sobotu ráno Petr oznámil, že jedou na oběd k jeho matce.
Alena žila asi půl hodiny cesty autem, v panelovém domě na sídlišti. Její byt působil pevně a starosvětsky: vitrína s broušeným sklem, koberec na zdi, směs vůně levandule a něčeho kyselého z kuchyně. Nebyla zlá. Jen patřila k lidem, kteří jsou přesvědčeni, že vědí všechno nejlépe. Vždy a za všech okolností.
— Kateřino, ty jsi nějak pohubla, — přivítala ji místo pozdravu. — To není dobré. Petře, ty ji vůbec nekrmíš?
— Mami, — pronesl Petr bezbarvě.
— Co mami? Jen říkám, co vidím. — Už se otáčela ke sporáku. — Pojďte, prostřu.
U stolu mluvila hlavně ona. O sousedech, o cenách, o tom, že dnešní mladí neumějí šetřit, o tom, jak ona s Miroslavem kdysi vychovali rodinu v malém bytě a nestěžovali si. Kateřina jedla a přikyvovala. Petr občas něco dodal, ale většinou mlčel.
— Takže je rozhodnuto? — zeptala se Alena, když rozlévala čaj. — Kdy se stěhujete?
Kateřina zvedla oči.
— Ještě o tom mluvíme, — odpověděla vyrovnaně.
Alena se na ni podívala pohledem, jakým se opravuje někdo, kdo drží příbor špatně.
— A co je na tom k řešení? Pokoj je připravený. Vymalovala jsem, upravila. Budete to mít pohodlné.
— Pohodlné to bude, až si o tom rozhodneme sami, — řekla Kateřina.
Nastalo ticho. Petr se na ni podíval opravdu poprvé za celý oběd, jako by si teprve teď uvědomil, že jeho žena není jen doprovod.
Alena pomalu položila šálek na podšálek.
— Samozřejmě, — pronesla klidně. — Jak myslíš, Kateřino.
V jejím hlase však nezazněl souhlas, spíš chladná poznámka pod čarou.
Když pak odcházeli a zamířili k autu, bylo mezi nimi napětí, které se dalo téměř nahmatat, a ticho, jež s nimi nastoupilo i na zadní sedadlo.