— Aleno, nejsem proti tomu, aby byl Petr s vámi v kontaktu. Klidně za vámi můžeme jezdit, můžete přijít k nám. Ale společné bydlení? To nepřipadá v úvahu. O tom se jednat nebude.
Alena si ji měřila soustředěným pohledem. V jejích očích se cosi pohnulo — nepatrný posun, jako když hráč u šachovnice náhle zaregistruje tah, s nímž nepočítal.
— A Ivana tě vystrašila? — zeptala se nečekaně. — Tím, co říkala o pronájmu?
— Ne.
— Opravdu?
— Opravdu. Mám všechny dokumenty v pořádku.
Chvíli bylo ticho. Lžička tiše cinkla o porcelán.
— Dobře tedy, — pronesla Alena pomalu. — Řekla jsi své stanovisko, beru ho na vědomí. Ale pamatuj, že konečné rozhodnutí udělá Petr.
— Samozřejmě. Je dospělý.
Kávu dopily téměř beze slov. Rozloučily se zdvořile, skoro přívětivě. Kdo by je z dálky pozoroval, neuhodl by, že si právě vymezily hranice.
Kateřina vyšla ven, došla k rohu ulice a zastavila se. Vytáhla telefon a otevřela zprávu od designéra. Přišly první návrhy dispozice: světlá kuchyň, vestavěné police, velké zrcadlo v předsíni, které opticky zvětšovalo prostor.
Stála na chodníku mezi proudícími lidmi a dlouho si obrázky prohlížela. Pak napsala krátkou odpověď: „Líbí se mi to. Pokračujme.“
Zprávu odeslala, telefon schovala a zamířila k metru — do města, které ještě celé neznala, ale kde už měla něco vlastního. Dveře. Svůj klíč. Zámek, který zapadl přesně tak, jak měl.
Alena mezitím zůstala sedět u stolku a hleděla do prázdného šálku. Ivana jí toho rána telefonovala. Nešlo o žádný pronájem. Šlo o kupní smlouvu, uzavřenou před třemi měsíci na jméno Kateřiny.
Co s tou informací udělá, si zatím neujasnila.
Ale věděla, že něco podnikne.
Tři dny přemýšlela.
Kateřina o tom neměla tušení. Byla pohlcená prací, schůzkami s designérem, výběrem podlahy mezi dvěma odstíny dubu, které na displeji vypadaly totožně, ale ve skutečnosti se lišily víc, než by kdo čekal. Její dny plynuly obyčejně a klidně.
Večer Petr sledoval fotbal. Občas se zeptal, co bude k večeři, jindy jaký měla den. Fungovali vedle sebe tiše, téměř smířlivě, jako dvojice, která se shodla, že jeden zásadní rozhovor odloží na neurčito. Ten správný okamžik nepřicházel — a zdálo se, že to oběma vyhovuje.
Ve čtvrtek přišel Petr domů dřív.
Kateřina slyšela, jak dlouho postává v předsíni. Když vešel do kuchyně, ani si nesvlékl bundu, což u něj nebylo zvykem, a bez pozdravu si sedl.
— Mluvila s tebou máma? — zeptal se.
Krájela papriku. Ruka se jí nezastavila.
— O čem?
— O bytě.
Nůž tiše dopadl na prkénko.
— Petře, vysvětli mi, co se děje.
Promnul si obličej, unavený a nejistý.
— Volala mi. Ivana prý v katastru našla kupní smlouvu na tvoje jméno. Byt. Před třemi měsíci.
Ticho v kuchyni bylo husté. Od sousedů doléhal tlumený zvuk televize.
— A? — zeptala se klidně.
Podíval se na ni, zmateně, skoro bezbranně.
— Je to pravda?
— Ano.
Mlčel dlouho.
— Koupila jsi byt… a nic jsi mi neřekla.
— Neřekla.
— Proč?
Přitáhla si židli a posadila se naproti němu. Bez vzdoru, bez zloby.
— Protože kdybych ti to řekla, už by to nebylo moje rozhodnutí. Stalo by se společným. A pak by z něj bylo rozhodnutí tvoje — a tvé mámy. Vím, jak to chodí.
Otevřel ústa, ale nenašel slova.
— Takže mi nevěříš.
— Věřím sobě, — opravila ho tiše. — A to je rozdíl.
Tu noc odešel k matce.
Bez hádky, bez prásknutí dveřmi. Sbalil si pár věcí, řekl, že potřebuje čas, a zmizel. Kateřina zůstala stát v předsíni a sledovala zavírající se dveře. Nebolelo to. Ani se jí neulevilo. Bylo to spíš jako když po dlouhém dusnu konečně udeří bouřka.
Vrátila se do kuchyně, dojídala vychladlou večeři, umyla nádobí a šla spát.
Ráno se probudila bez budíku. Ležela chvíli a dívala se do stropu. Pak vstala, uvařila si kávu a otevřela notebook. Přišel finální návrh dispozice s poznámkami.
Život pokračoval. Bylo to zvláštní a zároveň samozřejmé.
Alena zavolala za dva dny.
Kateřina právě stála v obchodě se stavebninami a vybírala obklady do koupelny. V ruce držela dva vzorky a přemýšlela, který jí nebude lézt na nervy za pět let.
Na displeji se objevilo jméno. Přijala hovor.
— Kateřino, — začala Alena jiným tónem než obvykle. Bez okázalosti, bez ostří. Jen unavený hlas starší ženy. — Petr je u mě.
— Vím.
— Je… hodně zklamaný.
— To chápu.
Pauza.
— Nehodláš ho požádat, aby se vrátil?
Kateřina přejela prsty po světlém, téměř bílém obkladu s jemnou strukturou.
— Pokud bude chtít mluvit, ví, kde mě najde. Telefon mám zapnutý.
Na druhém konci se ozval tichý nádech.
— Takže čekáš, že první krok udělá on…