Cesta domů proběhla bez jediného slova. Petr soustředěně vyjížděl z parkoviště a držel volant pevněji, než bylo nutné, zatímco Kateřina pozorovala ubíhající město za oknem. Výlohy obchodů, zastávky plné lidí, chodci s taškami – všechno působilo obyčejně, téměř uklidňujícím dojmem. Jen mezi nimi se něco změnilo.
Ticho nakonec přerušil on.
— Proč jsi to udělala?
— Co přesně? — otočila se k němu.
— To s tím „rozhodneme si sami“. Máma se snaží, a ty…
— Řekla jsem jen pravdu.
— Ublížilo jí to.
Kateřina chvíli mlčela a pak odpověděla tiše, bez ostrosti:
— Petře, my jsme se ještě opravdu nedomluvili. Nebo už máš jasno a jen čekáš, až přikývnu?
Neodpověděl. Oči měl přilepené k silnici.
Minuli křižovatku, kterou dobře znala. Odtud to bylo sotva dvacet minut k jejímu novému bytu. Klíče měla v kabelce, v malé postranní kapse, zabalené do obyčejné papírové obálky.
Nevytáhla je.
Zatím ne.
Přesto v ní cosi tiše zapadlo na své místo. Jako když zámek zaklapne a vy víte, že dveře jsou zavřené.
Alena nepatřila k lidem, kteří by křivdu nechali vyšumět.
Kateřina to pochopila už během prvního roku manželství. Tehdy jednou nepřijela na tchyniny narozeniny – ležela s horečkou, měla potvrzení od lékaře. Alena neřekla jediné ostré slovo. Jen tři týdny volala výhradně Petrovi, pozdravy předávala přes něj a pokaždé s nenápadným důrazem dodala: „A co naše Kateřina, pořád ještě marodí?“ Jako by nemoc byla osobní urážkou.
Od nedělního oběda uplynuly čtyři dny. Kateřina na něj téměř zapomněla. Práce ji zaměstnávala, večer si četla, ráno si vařila kávu – žila svůj běžný rytmus. Ve středu se však Petr vrátil domů s výrazem, který nepotřeboval vysvětlení.
— Volala máma, — oznámil, když si zouval boty.
— To jsem si domyslela.
Posadil se v kuchyni ke stolu. Kateřina mu postavila před něj hrnek a usedla naproti.
— Mluvila s Ivanou. Víš, s tou její známou z bytového odboru.
— A?
— Prý by se naše nájemní smlouva dala napadnout. Údajně máme nějaké nesrovnalosti v evidenci. Kdyby někdo podal podnět…
Kateřina poslouchala bez hnutí. Jen prsty pevněji sevřely porcelán.
— Petře, — řekla klidně, když domluvil, — chceš mi říct, že tvoje matka požádala kamarádku z úřadu, aby prověřila naši smlouvu?
— Ona tvrdí, že se jen informovala.
— Aha.
Vstala a přešla k oknu. Venku se stmívalo, lampy už svítily a na dvoře někdo venčil zrzavého psa.
— Vážně tím nic nemyslela špatně…
— Teď to řešit nebudu, — přerušila ho tiše.
Chvíli na ni hleděl, pak jen pokývl a odešel do obýváku.
Druhý den si Kateřina vzala volno.
Do novostavby dorazila kolem půl jedenácté. Vyjela výtahem do svého patra a odemkla – klíčem z té nenápadné obálky. Uvítalo ji ticho a lehká vůně čerstvého betonu. Ranní slunce kreslilo na podlahu světlé pruhy; okna směřovala na východ.
Prošla obě místnosti. Nebyly velké, ale měly vysoké stropy a dostatek světla. Samostatná kuchyň, oddělená koupelna s toaletou. Nic okázalého. Jen prázdný prostor, který zatím voněl možnostmi.
Posadila se na parapet a zavolala sestře.
— Lucie, potřebuju tip na šikovného, ale dostupného designéra. Nemáš někoho?
Na druhé straně bylo krátké ticho.
— Ty se pouštíš do rekonstrukce?
— Ano.
— A kde?
— To ti řeknu později. Máš kontakt?
Lucie se zasmála. Ne překvapeně, spíš s porozuměním.
— Mám. Pošlu ti číslo. A Kateřino… jsi v pohodě?
— Víc, než si myslíš.
V pátek kolem druhé volala Alena sama.
Kateřina seděla v kavárně poblíž kanceláře, jedla salát a pročítala rozpočet, který jí přišel e-mailem. Když se na displeji objevilo jméno tchyně, na okamžik zaváhala, pak hovor přijala.
— Kateřino, dobrý den, — spustila Alena tónem, který naznačoval pečlivě připravený rozhovor. — Neruším?
— Mám chvilku. O co jde?
— Napadlo mě, že bychom si mohly sednout a promluvit si. Jen my dvě. Bez mužů.
To nečekala. Zavřela složku s rozpočtem.
— Dobře. Kdy?
Domluvily se na sobotu, v kavárně u metra, kterou navrhla sama Alena. Zjevně tam chodila často a cítila se tam jistě. Kateřina si to zaznamenala.
Když dorazila, tchyně už seděla u stolu. Záda rovná, vlasy upravené, na krku perlový náhrdelník – decentní, ale pečlivě zvolený. Tak se oblékala vždy, když šlo o „vážnou věc“. Jako na obchodní schůzku.
— Posaď se. Objednala jsem nám cappuccino, doufám, že ti to nevadí.
— Nevadí.
Počkala, až obsluha odejde.
— Řeknu to bez okolků, — začala Alena. — Ty jsi inteligentní žena a já také. Nehrajme divadlo.
— Souhlasím.
— Petr je můj syn. Záleží mi na tom, aby byl spokojený.
— Na tom se shodneme, — odpověděla Kateřina vyrovnaně.
— Tak mi vysvětli, proč odmítáš společné bydlení. Opravdu, lidsky.
Kateřina pomalu upila kávy. Byla překvapivě dobrá, všimla si mimoděk.
— Aleno, nejsem proti tomu, aby byl Petr s vámi v kontaktu.