— …Takže čekáš, že první krok udělá on?
— Čekám, že se rozhodne sám. Ne vy za něj. Ani já. On.
Na druhé straně se rozhostilo dlouhé ticho. A pak, nečekaně klidně, zaznělo:
— Jsi silná žena.
V hlase Aleny nebyl obdiv ani výčitka. Jen suché konstatování.
— Nejsem silná. Jsem jen unavená z toho být vždycky ta druhá, — odpověděla Kateřina tiše.
Rozloučily se stručně, bez dalších vět navíc.
Kateřina zasunula telefon do kapsy kabátu, vrátila se k regálu se vzorky a znovu vzala do ruky světlou dlaždici s jemnou strukturou. Líbila se jí od první chvíle. Jen si dosud nedovolila přiznat, že právě tu chce.
Petr se ozval v neděli večer.
— Můžu přijet?
— Můžeš.
Za půl hodiny seděl v obýváku v křesle. Kateřina zaujala místo na pohovce. Mezi nimi stál konferenční stolek a pět let společného života — někdy se to zdá jako věčnost, jindy sotva okamžik.
— Byl jsem naštvaný, — začal. — Kvůli tomu, že jsi mi to neřekla.
— Vím.
— Ale přemýšlel jsem. — Díval se na své ruce, jako by v nich hledal odpověď. — Máma mluvila pořád dokola. Poslouchal jsem ji… a došlo mi, že má v něčem pravdu. Často jsem rozhodoval za nás oba. A ani jsem si toho nevšiml.
Kateřina mlčela.
— Tvrdí, že jsi to celé promyslela a sehrála. — Zvedl k ní oči. — Jenže já si myslím, že jsi udělala to, co jsem měl udělat dávno já. Postarala ses o nás. Po svém.
— Ano. Po svém, — přikývla.
Na chvíli zavládlo ticho.
— Můžu se tam podívat? Na ten byt?
Zaváhala jen krátce.
— Dobře.
V pondělí ráno, ještě před prací, tam jeli.
Petr procházel prázdnými místnostmi beze slov. Dotýkal se stěn, zastavoval se u oken. Kateřina zůstala stát ve dveřích kuchyně a sledovala ho. U východního okna se zastavil déle. Díval se na střechy domů, na oblohu, na město, které odtud působilo jinak než z jejich starého bytu.
— Je to dobré místo, — řekl nakonec.
— To vím.
Lehce se pousmál.
— Ty to víš vždycky. — V hlase neměl výčitku, spíš údiv. — Jak s tím žiješ? Pořád něco vědět… a mlčet?
— Člověk si zvykne, — odpověděla prostě.
Přistoupil blíž.
— Kateřino… chtěl bych to zkusit jinak. Jestli o to stojíš.
Dívala se na něj dlouho a otevřeně. Hledala v jeho tváři to, co jí poslední roky často chybělo — ne dokonalost, ne hrdinství. Jen ochotu vidět ji jako rovnocennou. Ne před mámou, ne za mámou. Vedle sebe.
Nebylo tam všechno. Ale něco ano.
— Zkusíme to, — řekla.
O týden později se Alena dozvěděla o rekonstrukci. Petr jí to řekl sám, bez zamlčování. Dvě minuty mlčela — což byl u ní výkon.
Pak se zeptala:
— A má to aspoň komoru?
— Má.
— No tak dobrá. Aspoň něco rozumného.
Nebyl to smír. Spíš přestávka. A někdy je přestávka cennější než hádka.
Kateřina o tom rozhovoru nevěděla. Seděla právě na parapetu nového bytu, pila kávu z termosky a sledovala, jak dělníci vykládají materiál. Všechno šlo podle harmonogramu. Podle jejího plánu.
Poprvé po dlouhé době ten pocit nemusela s nikým sdílet.
Stačilo ho držet. A vědět, že je skutečný.
Rekonstrukce skončila v květnu.
V pátek večer si Kateřina prošla byt sama. Zkontrolovala spáry mezi dlaždicemi, otevřela všechna okna, nechala proudit vzduch. Světlé stěny, dubová podlaha, kterou vybírala snad věčnost. Výsledek odpovídal jejím představám. Možná byl ještě lepší.
Petr stál uprostřed prázdného obývacího pokoje a pomalu se rozhlížel.
— Teda… to je něco, — pronesl tiše.
— Snažila jsem se.
První nábytek koupili hned o víkendu. Překvapilo ji, že Petr má docela jasný názor na výběr pohovky. Za pět let o tom nikdy nemluvili. Člověk se pořád učí.
Stěhovali se o měsíc později. Bez oslav a velkých gest. Přenesli krabice, usadili věci, večer si sedli na nový gauč a pustili si seriál, který dlouho odkládali.
Obyčejný večer. Jen na jiném místě. V jejím prostoru.
Alena přijela na návštěvu dva týdny po přestěhování.
Kateřina připravila stůl bez okázalosti, prostě tak, jak to považovala za správné. Tchyně procházela bytem s výrazem inspektora: otevřela komoru, přejela rukou po pracovní desce, zastavila se u oken.
— Dlažbu jsi vybírala sama? — zavolala z koupelny.
— Ano.
— Hm. Ujde to.
U stolu panoval téměř klid. Alena vyprávěla o sousedech, Petr poslouchal, Kateřina dolévala čaj. Stejný rytmus jako dřív, jen kulisy jiné.
Když se tchyně chystala odejít, zastavila se v předsíni. Podívala se na Kateřinu jinak než obvykle — bez ostrého zkoumání.
— Dosáhla jsi svého, — řekla tiše.
— Jen jsem věděla, co chci.
Alena se lehce pousmála.
— To se dnes moc nevidí, — poznamenala a odešla.
Kateřina zavřela dveře a opřela se o ně zády. Pohlédla kolem sebe — věšák, zrcadlo, její klíče na háčku.
Její klíče. Její byt. Její dveře.
Z obýváku doléhal Petrův hlas, smích, obyčejný a živý.
Odlepila se od dveří a zamířila do kuchyně postavit vodu na čaj.
Měla pocit, že to podstatné teprve začíná.