Pozvedla jsem sklenku se šampaňským a s úsměvem přejela pohledem po dvou stech hostech, kteří se sešli na oslavě zlaté svatby mých tchánů. Alexandr stál vedle mě, bledý jako stěna, zatímco jeho matka, neoblomná Valentýna Nováková, si teprve začínala uvědomovat, co jsem právě pronesla.
„Na vás, drazí oslavenče!“ zaznělo sálem jasně a zřetelně. „Na padesát let manželství, během nichž Valentýna Nováková naučila svého syna to nejdůležitější: že manželka je vlastně služka. Není to tak, Alexandře?“
Hudba utichla, hovory se rozplynuly. Vzduch ztěžkl. Někdo se nervózně zasmál. Valentýně Novákové zrudly tváře vztekem.
Ale všechno to začalo o tři měsíce dřív…
„Marie, ty jsi mi zase nevyžehlila košili?“ Alexandr stál uprostřed ložnice a v ruce držel zmačkaný kus látky. „Co jsi celý den dělala?“
„Byla jsem v práci,“ odpověděla jsem unaveně a promnula si spánky. „Pak jsem vyzvedla Michala ze školky a připravila večeři.“
„Jsi moje žena. A to znamená, že se máš starat,“ utnul mě chladně. V jeho hlase zaznívaly přesně ty stejné tóny, jaké jsem slýchala od jeho matky. „Máma měla pravdu. Moc jsem tě rozmazlil.“
Starat. To slovo mezi námi viselo jako políček. Sedm let manželství — a teď tohle.
„Prosím?“ otočila jsem se k němu pomalu.
„Slyšela jsi dobře. Zítra v osm musí být všechno připravené. Mám důležitou schůzku.“
Práskl dveřmi a odešel. Zůstala jsem sedět na posteli, oči upřené na tu nešťastnou košili. Hlavou mi běžela jediná myšlenka: Tak dobře, milý. Nemáš tušení, jakou cenu budou mít ta slova.
Druhý den jsem vstala už v šest. Vyžehlila jsem všechny jeho košile. Připravila snídani. Prostřela stůl.
„No vidíš, takhle je to správně,“ přikývl spokojeně, když se posadil. „Když chceš, tak to jde.“
„Jistě, drahý,“ usmála jsem se sladce. „Volala tvoje maminka. Připomínala oslavu zlaté svatby za tři měsíce.“
„Ano, bude to velkolepé. Dvě stě hostů, restaurace Metropol.“
„Ráda pomůžu s přípravami.“
„Výborně. Aspoň budeš k něčemu užitečná.“
Můj úsměv se ještě rozšířil. Pomohu. A jak.
Následující týdny jsem hrála dokonalou roli. Bezchybná manželka. Vzorová hospodyně. Vařila jsem, prala, žehlila. A současně jsem zařizovala jubileum tchánů.
„Marie, seznam hostů je hotový?“ zeptala se Valentýna Nováková, usazená v našem obýváku, zatímco popíjela čaj z mého oblíbeného servisu.
„Ano, Valentýno Nováková. Zohlednila jsem všechna vaše přání.“
„A žádné vlastní nápady. Je to naše slavnost, ne tvoje.“
„Samozřejmě.“