„Splnila jsem si povinnost služky,“ dodala jsem klidně. „Vymetla jsem špínu, která se roky schovávala pod kobercem. A mimochodem, měl jsi pravdu, Alexandře — už ti opravdu nejsem manželkou.“
Z prstu jsem si stáhla snubní prsten a nechala ho tiše dopadnout na ubrus mezi talíře a sklenice.
„Rozvodové papíry najdeš v autě přihrádce. A ještě jedna drobnost — byt je psaný na mě. Svatební dar od tvého otce, vzpomínáš? Darovací smlouvu tehdy sepsal tak, aby o skutečné ceně neměla Valentýna Nováková ani tušení.“
Alexandr zbledl. „Ty jsi tohle všechno připravila předem?“
„Od chvíle, kdy jsi mě označil za služku,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Víš, co mě naučila tvoje matka? Že odplata chutná nejlépe studená. Servírovaná stylově. Třeba na zlatém podnose při slavnostní oslavě.“
Už jsem neměla co dodat. Vzala jsem si kabelku a vyšla z restaurace. U dveří na mě čekala Elena Svobodová. Zavěsila se do mě a obě jsme pomalu kráčely do chladného večera.
„Děkuji vám,“ zašeptala rozechvěle a utírala si oči. „Dmitrij konečně poznal svého otce.“
„Bez vašich dopisů by to nikdy nevyšlo,“ usmála jsem se. „Já jen poskládala střípky.“
Elena si povzdechla. „Valentýna si vlastně podrazila nohy sama. Stačilo ty dopisy zničit…“
„Toho nebyla schopná,“ namítla jsem. „Potřebovala důkazy své převahy. Trofeje. Žila z vědomí, že je rozdělila.“
„A nakonec se chytila do vlastní pasti,“ pokývala hlavou Elena.
„Přesně tak. Co kdybychom si šly sednout na kávu? Myslím, že máme o čem mluvit.“
Nasedly jsme do taxíku. V kabelce mi zavibroval telefon — Alexandr. Hovor jsem bez váhání odmítla a jeho číslo zablokovala. Některé kapitoly se prostě zavírají bez návratu.
Služka podala výpověď. Okamžitě. Bez výpovědní lhůty.
O půl roku později mi přišel dopis od Nikolaje Nováka. Rozvedl se s Valentýnou a vzal si Elenu. Zval mě na svatbu — tentokrát skutečnou, bez přetvářky, bez lží a bez tajemství.
A Alexandr? Zůstal bydlet s matkou. Každé ráno mu chystá snídani a pečlivě žehlí košile.
Vlastně přesně to, po čem vždycky toužil.
Dokonalou obsluhu.