„Dneska dorazím až večer,“ oznámil Ondřej Vacek manželce, sotva vešel do kuchyně.
„Vážně? A kam máš namířeno? Chtěla jsem, abychom zajeli nakoupit,“ podivila se Veronika Kratochvílová.
„Jdu si zacvičit. Do obchodu si skoč s některou z kamarádek.“
„Simona Urbanová nemůže.“
Ondřej si povzdechl. „Ty se jí držíš jako klíště. Nemáš i jiné přátele?“
Veronika jen pokrčila rameny. Se Simonou se znaly už od vysoké školy. Zatímco ona si tehdy rychle zařídila život – vdala se za spolužáka Ondřeje – Simona ještě dlouho hledala toho pravého. Teprve nedávno se zmínila, že někoho potkala, ale podrobnosti si nechávala pro sebe. Tvrdila, že je všechno teprve na začátku a nechce nic uspěchat. Veronika to respektovala a potají si přála, aby to kamarádce konečně vyšlo.
Jenže od chvíle, kdy se v Simonině životě objevil muž, měla na společné schůzky mnohem méně času. A tak se Veronika toho večera musela vydat do obchodního centra sama.
Než však odešla, postarala se o manžela tak, jak byla zvyklá. Vyžehlila mu čisté sportovní tričko, úhledně ho položila k šortkám a ponožkám a připravila mu věci na trénink. Tentokrát chtěla být ještě pečlivější. Vytáhla z jeho tašky prázdnou láhev na vodu, naplnila ji a chystala se ji vrátit zpět do přihrádky s hygienickými potřebami.
Právě tam ji čekalo překvapení. Kromě sprchového gelu a houbičky nahmátla v postranní kapse dvě jednorázové zubní kartáčky.
Jeden z nich byl růžový.
„Ondřeji, s kým vlastně chodíš cvičit?“ zeptala se, když vešel do předsíně.
„S Miroslavem Kolářem.“
„Miroslav… jako žena?“
„Ne,“ uchechtl se. „Miroslav je chlap.“
Veronika sevřela rty. Dřív nebývala podezřívavá, ale teď ji cosi bodlo u srdce. „A když se nad tím zamyslíš?“
„Verunko, co tím sleduješ?“ podíval se na hodinky a sáhl po tašce. Ona ji však pevně držela. „Nesnáším, když přijdu pozdě.“
„A já nesnáším, když se mi neříká pravda.“
„Proboha, chceš mě snad přivázat na detektor lži?“ odsekl podrážděně.
„To nebude potřeba. Vysvětli mi tohle.“ Vytáhla oba kartáčky a podržela je před ním.
Ondřej se na ně zadíval, přimhouřil oči a pokrčil rameny. „No přece kartáčky na zuby.“
„A pro koho jsou? Hlavně ten růžový?“
„Vzali jsme balení v akci, dvě za cenu jednoho. Chtěl jsem si starý konečně vyměnit, tak jsem oba hodil do tašky. Barvu jsem fakt neřešil. Mně nepřijde růžový, spíš do fialova. Když už jsi je objevila, klidně je nech doma. V posilovně je stejně nepotřebuju.“
Působil klidně a přesvědčivě. A navíc bylo pravda, že výsledky jeho cvičení byly znatelné – postava se mu zpevnila, vypadal lépe než dřív. Veronika nakonec ustoupila.
„Dobře. Tak běž. Ať nepřijdeš pozdě.“
O téhle podivné epizodě se svěřila Simoně při nejbližší příležitosti.
„Já bych ho sledovala,“ reagovala Simona bez váhání. „Takové náhody neexistují. Dneska ženský kartáček, zítra se ti v tašce objeví dětská pasta.“
Veronika zavrtěla hlavou. Nechtěla propadat černým scénářům. Přesto jí kamarádčina slova zůstala v hlavě jako nepříjemné echo. Rozhodla se, že bude Ondřeje pozorněji sledovat.
A další důvod k pochybnostem na sebe nenechal dlouho čekat.
Následující čtvrtek se vrátil z tréninku nezvykle pozdě. Když kolem ní prošel, ucítila z jeho dechu alkohol.
„Tomu nějak nerozumím…“ začala pomalu.