Jakmile spolu domluvily, sotva položila telefon, mobil znovu zazvonil. Na displeji svítilo jméno Simona Urbanová.
„Verčo, hlavně klid, jo? Nespadni mi do mdlob,“ spustila bez pozdravu.
„Co se děje? Snad tě konečně někdo požádal o ruku?“ pokusila se Veronika o lehký tón.
„Kdepak. Spíš by ses měla připravit ty. Na rozvod,“ vyhrkla Simona dramaticky.
Veronice se na okamžik zastavil dech.
„Potkala jsem dnes Ondřeje Vacka,“ pokračovala Simona. „Vycházel z květinářství – jmenuje se nějak ‚Sto jedna růže‘ nebo tak. A v ruce měl obrovskou kytici chryzantém. Jenže tys mi o žádných květinách neříkala. Takže si asi umím dvě a dvě sečíst.“
„A komu by je asi tak nesl?“ zeptala se Veronika tiše.
„No komu asi? Té, pro kterou kupuje nové zubní kartáčky a dámské věci. Té, se kterou si píše místo tebe a tráví s ní večery, zatímco ty čekáš, až se vrátí z fitka.“
„Jsi si jistá, že to byl on?“
„Naprosto. Nestihla jsem ho vyfotit, to je pravda. Ale viděl mě, dokonce mě pozdravil. A víš co? Ještě mě prosil, ať ti o tom nic neříkám. Prý překvapení.“
„Takže mě čeká nějaké velké gesto?“ pokusila se Veronika o ironii.
„To těžko. Viděla jsem ho před třemi dny. Ty chryzantémy by už dávno zvadly.“
Veronika telefon ukončila bez dalšího slova. Ten večer ani další den se doma žádná kytice neobjevila. Snažila se věřit, že existuje rozumné vysvětlení, ale vnitřní napětí narůstalo, až přeteklo.
„Veroniko, odjíždím služebně. Prosím tě, zabal mi věci. Budu pryč tři dny, takže víkend si užij beze mě,“ oznámil jí Ondřej o pár dní později.
„Samozřejmě, miláčku. Hned to udělám,“ odpověděla ledovým hlasem.
Vytáhla největší kufr, jaký doma měli, a začala do něj bez ladu a skladu házet jeho oblečení. V hlavě jí běželo jediné – určitě jede za ní.
„Proč mi tam dáváš pět párů ponožek? Vždyť jedu jen na tři dny. A tyhle kalhoty nepotřebuju,“ nechápal Ondřej. „A nemohla bys to skládat normálně? Co ta zuřivost?“
„Zuřivost? Ještě chvíli a nacpu do toho kufru i tebe!“ vybuchla. „Lháři! Podvodníku!“ máchla po něm jeho košilí.
„Prosím tě, co to s tebou je?“
„Se mnou? To spíš s tebou! Máš milenku a myslíš si, že jsem slepá!“
„Jakou milenku? Nikdo takový neexistuje!“ bránil se.
„Viděli tě s obrovskou kyticí! Co to bylo? Spletl sis adresu? Nebo byla sleva? Proč jsi ty květiny nepřinesl domů? Sto let mi nikdo nic nekoupil!“
Ondřej zbledl. „Kdo mě viděl? Kde?“
„Všude! A už mám dost tvých pohádek! Vypadni!“ kopla do kufru tak prudce, až ji bolest v noze přinutila sesunout se na gauč.
Tentokrát už se nehádal. Zavřel kufr, oblékl si kabát a bez dalšího vysvětlování odešel. Dveře za ním práskly tak silně, že se zatřásla skla v knihovně. Veronika zůstala sama, roztřesená a plná zmatku.
Uplynul měsíc.
Trápila se víc, než čekala. Ticho v bytě bylo k nevydržení.
„Dobře jsi udělala. Nemůže si z tebe dělat rohožku,“ přikyvovala Simona pokaždé, když spolu mluvily. „Ať si balamutí jinou. Kdy už podáš žádost o rozvod? A hlavně ho nepouštěj zpátky!“
„Simono, nemohly bychom se bavit o něčem jiném?“ prosila Veronika.
„O čem? To musíš vyřešit co nejdřív! Pojď, sedneme k počítači a vyplníme to hned. Žádný chlap ti nebude poroučet!“
Ten večer ji stálo hodně sil, aby kamarádku uklidnila a poslala domů. Simonina horlivost jí připadala přehnaná. Místo aby ji objala a nechala ji vydechnout, tlačila ji do rozhodnutí, na které se Veronika ještě necítila připravená.