…místo aby ji vyslechla a dodala jí klid, sypala na Ondřeje Vacka jednu nadávku za druhou, jako by ublížil přímo jí samotné, ne Veronice. Z jejích slov kapal jed a taková zášť, až to Veroniku zaskočilo.
Nakonec si to vysvětlila tím, že Simona Urbanová stále neunesla vlastní nedávný rozchod s dalším mužem, který ji opustil bez prstýnku a bez slibu společné budoucnosti.
„Jsou všichni stejní! Jeden jako druhý. Chlapům se nedá věřit,“ bručela Simona, když si nazouvala kozačky. Pak náhle změnila tón. „Hele, tvoje maminka má brzy narozeniny. Už víš, co jí koupíš?“
„Vybrala jsem jí přívěsek. A samozřejmě kytici.“
„Chryzantémy?“ ušklíbla se.
„Ano, ty má nejradši. Já taky… měla,“ dodala Veronika tiše a na okamžik se zasnila.
V den maminčiných narozenin seděla v taxíku a v hlavě jí vířil seznam věcí, které nestíhá. Připadala si, jako by jí čas protékal mezi prsty.
„Prosím, zastavte na rohu,“ požádala řidiče. „Musím ještě do květinářství. Do toho řetězce… 101 růží.“
„Jistě. Počkám na vás?“
„Ano, hned jsem zpátky.“
Vběhla dovnitř a zůstala stát jako opařená. Kam se podívala, samé růže – rudé, bílé, růžové. Tolik jich pohromadě ještě neviděla.
„Přejete si hotovou kytici, nebo jednotlivé kusy?“ usmála se prodavačka.
„Potřebovala bych chryzantémy. Žluté,“ vyhrkla Veronika a v tu chvíli si vybavila, jak Ondřej vycházel z podobného obchodu s chryzantémou v ruce.
Prodavačka zavrtěla hlavou. „To jste asi omylem. My prodáváme výhradně růže. Jsme přece 101 růží – jen růže, vždycky a všude.“
„Nikde v síti nemáte chryzantémy?“ ujistila se Veronika.
„Nikde. Stoprocentně.“
„Děkuju,“ vydechla a najednou se rozesmála úlevou.
Odcházela s nejluxusnější kyticí, jakou tam měli. V hlavě se jí začal skládat obraz, který předtím neviděla.
„Maminko, všechno nejlepší,“ podala jí doma krabičku se šperkem a růže.
„Děkuju, holčičko. Jak se držíš?“ zeptala se starostlivě.
„Už dobře.“
„Víš… volal mi Ondřej. Nevím, co mu mám říct. Asi chce popřát.“
Veronika se nadechla. „Mami, pozvi ho sem. Třeba jen na chvíli. Ať má důvod přijít. Chtěla bych to napravit. Byla jsem hloupá. On za nic nemohl.“
Maminka jen přikývla.
Ondřej dorazil s kyticí chryzantém. Zpočátku si vyhýbali pohledům. Když však maminka odešla do kuchyně zkontrolovat čaj, Veronika prolomila ticho.
„Tak co… někoho máš?“
„Nemám. A ani nechci. Ženám teď moc nevěřím.“
„To mě mrzí.“
„Jsou mazané a podezíravé. Miluješ je, a pak tě srazí na kolena.“
Veronika se pousmála. „Promiň mi to. Simona mi namluvila, že tě viděla s květinami pro jinou. A já jí uvěřila.“
Ondřej prudce udeřil dlaní do stolu. „Věřit zrovna jí? Vždyť za mnou běhala celé poslední roky na vysoké! Udělala by cokoliv, jen aby nás rozdělila.“
Veronika už nic neřekla. Všechno do sebe zapadlo.
O pár dní později zazvonil telefon.
„Tak co? Už jsi podala žádost o rozvod?“ vyhrkla Simona.
„Ne.“
„Jak to?“
„Jsme zase spolu.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. „To si děláš legraci?“
„Nedělám. Měla bys radost, ne?“
„Já… jen jsem chtěla…“
„Snažila ses dost,“ přerušila ji Veronika klidně. „Ale teď se věnuj svému životu. Do mého už se nepleť.“
Hovor ukončila a číslo zablokovala. Od té chvíle Ondřeje nepodezírala a dala mu důvěru, kterou si zasloužil. A pokud ji přepadly pochybnosti, svěřila je polštáři. Možná na tom starém rčení něco je – opravdové přítelkyně se do manželství nemíchají.