„Tomu nějak nerozumím… kde je podle tebe hranice mezi zdravým životním stylem a hospodou?“ spustila Veronika hned ve dveřích. Čekala na něj vzhůru, oči zarudlé únavou i vztekem.
Ondřej si rozepínal bundu a tvářil se dotčeně. „Mirek Kolář koupil nové auto, tak mě vytáhl na zapití. Psala jsem ti přece zprávu.“
„Opravdu? Nic mi nepřišlo. A když jsem ti volala, byl jsi nedostupný.“
Zamračil se, vytáhl mobil a začal v něm listovat. „To není možné… Podívej, mám ji rozepsanou. Aha! Neodeslala se. Asi nebyl signál. Teď s tím pořád něco je. Promiň, dušičko.“
Takové oslovení používal jen výjimečně. Stejně tak se málokdy vracel domů opilý. Právě to Veroniku znejistilo ještě víc.
Usoudila, že nemá cenu řešit cokoli, dokud je v tomhle stavu. Pomohla mu do postele, ale sama místo spánku zamířila k jeho sportovní tašce. Chtěla mít jistotu.
Jenže klid netrval dlouho.
„Co to má znamenat?!“ vykřikla vzápětí tak hlasitě, že se Ondřej trhnutím probudil. „Okamžitě vstaň a vysvětli mi to! Tohle jsi taky dostal jako bonus? Nebo sis nevšiml, co kupuješ?“
Ležel s obličejem zabořeným do polštáře a sotva otevřel oči. Poslední, po čem toužil, byla noční hádka. „Co se děje…?“
Veronika před ním mávala balíčkem dámských hygienických potřeb. „Tohle! Něco, co ty rozhodně nepotřebuješ! A nezkoušej tvrdit, že je to pro mě. Tuhle značku nepoužívám.“
„Já vůbec nevím, o čem mluvíš,“ zamumlal a zakryl si tvář dlaněmi.
„Nedělej ze mě hlupáka! Odkud to máš?“
„Nemám tušení.“
„Ale já ano. Z lékárny. Máš tu účtenku!“ hlas se jí třásl.
Ondřej si povzdechl. „Byl jsem tam, to je pravda. Kupoval jsem si mast na záda, něco jsem si natáhl na stroji. Můžeš mi ji podat?“
„Mast? Žádná tu není. Jen tohle.“
Chvíli mlčel, pak si promnul spánky. „Tak jsem si asi spletl tašky u pokladny. Někdo stál vedle mě, možná jsme si je omylem vyměnili.“
„Výborně. Tak jedeme zpátky.“
„Teď? Je skoro půlnoc, Veroniko…“
„Ano, teď. Chci to slyšet od nich.“
Nakonec jí navrhl, ať tam aspoň zavolá, že je to lékárna hned za rohem. Po několika pokusech se dovolala, ale personál jí odmítl sdělit jakékoli podrobnosti a o kamerových záznamech nechtěl ani slyšet.
„Pokud chcete řešit výměnu zboží, dostavte se osobně s dokladem o nákupu a občanským průkazem,“ zněla strohá odpověď.
Veronika si lehla, ale do rána oka nezamhouřila. Hlavou jí vířily obrazy i domněnky.
Ondřej druhý den odešel z bytu brzy, ještě než vstala, zřejmě aby se vyhnul dalším výčitkám. Večer se však vrátil s krátkým potvrzením od lékárnice.
„Váš manžel omylem zaměnil tašky,“ stálo na lístku.
„To se lehce napíše,“ utrousila Veronika nedůvěřivě. Přesto se rozhodla dát mu šanci. Následující dny byl pozorný, skoro až přehnaně vstřícný, jako by chtěl vše zahladit.
Jenže v ní to hlodalo dál. Potřebovala to ze sebe dostat, a tak zavolala Simoně Urbanové.
„Říkám ti, že tě podvádí,“ prohlásila Simona bez obalu. „Má někoho jiného a ty mu to baštíš. Víš, jak to chodí – důvěřivé ženy pak nosí parohy až do nebe.“
„A jak ho mám usvědčit? Vždycky má připravené vysvětlení.“
„To je pravda… Dokud ho nechytíš při činu, bude se vymlouvat,“ povzdechla si Simona.
Neuběhly ani dva týdny a objevilo se něco dalšího.