S alimenty to nakonec dopadlo přesně tak, jak se obávala. Oficiálně měl Radim Mladý přiznaný jen minimální plat, a to, že většinu peněz dostává bokem, se dokazovalo jen těžko. A Tereza Konečná nebyla typ, který by obíhal soudy a pral se o každou korunu. Ponižovalo ji to. Místo tahanic si proto začala hledat práci.
Nejdřív nastoupila za pokladnu do supermarketu, přesně jak kdysi předpovídala svým dcerám, když jim kladla na srdce, aby se učily. Vydržela tam půl roku. Pak jí někdo poradil, že by mohla dělat pečovatelku. Neměla sice dokončené zdravotnické vzdělání, ale něco málo ze školy jí zůstalo a hlavně – byla spolehlivá a laskavá. A to prý bývá důležitější než praxe.
Nešlo ani tak o peníze, i když byly o něco lepší. Ta práce byla náročná, fyzicky i psychicky. Přesto jí dávala větší smysl. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že si její úsilí někdo skutečně váží. Doma mohla vařit, uklízet a starat se o všechny, a stejně to bylo bráno jako samozřejmost. Tady jí za každou hodinu poděkovali a zaplatili.
Jenže pocit potřebnosti byl složitější. Dřív měla jasno – žila pro rodinu, pro Radima a pro dcery. Teď jako by její místo zmizelo. Starší dvě se od ní odtáhly. V jejich pohledech četla výčitku, i když ji nikdy nahlas nevyřkly. Možná si myslely, že za odchod otce může ona. Nejmladší se naopak k ní tiskla ještě víc než dřív, často stonala a vyžadovala neustálou pozornost. A v obchodě neměli pro ošetřovačky pochopení. I proto změnila obor – jako pečovatelka měla pružnější rozvrh a mohla občas nechat malou pod dohledem sester.
Klienti byli různí. Někdo potřeboval aplikovat injekci, jinému stačilo připravit oběd a doprovodit ho do koupelny. S některými si jen sedla a poslouchala jejich vyprávění. Bylo to těžší, než čekala. Únava se jí večer usazovala v zádech i v hlavě. Přesto cítila, že tohle je správnější cesta.
Když otevřela dveře dalšího bytu, zůstala stát jako přikovaná. Tu ženu poznala okamžitě, přestože ji neviděla dlouhé roky – ani si nebyla jistá, kolik jich vlastně uplynulo. Čas se na ní podepsal nemilosrdně. Pleť měla zvrásněnou a posetou skvrnami, vlasy téměř bílé a tak řídké, že prosvítala nažloutlá pokožka hlavy. To jí bylo líto nejvíc. Tereza si totiž pamatovala husté, lesklé kadeře barvy tmavého ořechu, které se na slunci leskly do měděna.
Jediné, co zůstalo stejné, byly oči. Zářily stejně intenzivní zelení jako kdysi, čisté a pronikavé, jako by v nich někdo ukryl dva broušené smaragdy.
„Dagmar Sedláčeková?“ vydechla nevěřícně.
Stařenka ji poznala také. Natáhla k ní ruce, lehce jí sevřela prsty a usmála se.
„Terezko…“
Seznámily se kdysi úplnou náhodou. Tereza tehdy jako malá pomáhala mamince sbírat maliny na zahradě za městem. Když čekaly na autobus, který jezdil jen jednou za dvě hodiny, maminka si odběhla do obchodu, protože prý měli levné zavařovací sklenice. Vědro plné malin nechala u dcery a přísně jí přikázala, aby se ani nehnula.
Jenže slunce pálilo tak silně, že se nedalo vydržet stát na místě. A k tomu opodál postával muž a vyfukoval štiplavý cigaretový kouř. Tereza proto popošla za zastávku, kde zahlédla obrovského černého kocoura s potrhaným uchem, které mu zakrývalo jedno oko. Věděla, že když jí černá kočka přeběhne přes cestu, nosí to smůlu. Když se zvíře náhle rozběhlo jejím směrem, instinktivně ucukla, zakopla o vyčnívající kořen a upadla. Vědro se převrhlo a rudé maliny se rozkutálely po prašném chodníku.
Rozplakala se zoufalstvím.
„Copak se stalo, děvčátko?“ ozval se nad ní cizí hlas.
Odtáhla dlaně z tváře. Před ní stála mladá žena v červených šatech a s šátkem stejné barvy uvázaným kolem hlavy. A ty oči – jasně zelené, nepřehlédnutelné.
„Spadlo to?“ pochopila hned.
„Ma-maminka…“ vzlykala Tereza. „Až se vrátí, bude…“
Žena se k ní sklonila a tiše navrhla, že to spolu nějak vyřeší, přičemž se naklonila k rozsypanému vědru.