Eliška seděla na malé židličce u postele a ani nedutala. Dagmar Sedláčeková držela v rukou rozečtenou knížku a pomalu, s lehkým zadýcháním, předčítala další kapitolu ze Sedmi podzemních království. Dívka ji poslouchala s takovým soustředěním, jako by šlo o největší dobrodružství na světě.
„Moc vám děkuju,“ usmála se Tereza opatrně. „Nezlobila vás?“
„Ale kdepak, zlatíčko,“ mávla slabě rukou Dagmar. „Nejdřív mi sama přečetla celou stránku, a teď jsem na řadě já. Jsme si kvit.“ Pak se na Terezu zadívala starostlivěji. „A ty si sedni. Vypadáš vyčerpaně. Dám ti čaj.“
Cestou domů Eliška nepřestávala mluvit. Jako by v sobě měla zásobu slov na celý týden.
„Až budu velká, stanu se doktorkou jako babička Dagmar,“ prohlásila rozhodně. „A úplně ji uzdravím. Myslíš, že to půjde? Proč si vlastně nemůže pomoct sama?“
Tereza hledala odpověď, ale žádná, která by dávala smysl pětiletému dítěti, ji nenapadala.
Vtom jim přes cestu přeběhla černá kočka. Na okamžik se zastavila, upřela na Terezu jasné oči, a pak zmizela mezi zaparkovanými auty. Tereze se na zlomek vteřiny sevřel žaludek – špatné znamení. Vzápětí si ale vybavila kbelík malin, který kdysi přinesl radost právě po podobném setkání, a v duchu si to rozmyslela. Ne, dnes to bude dobré znamení.
U vchodu do domu je oslovil soused Kamil Míka. Vždycky byl ochotný – holkám spravoval kola a občas jim přinesl jablka ze zahrady.
„Nevšimly jste si černé kočky?“ zeptal se zadýchaně. „Zdrhla mi potvora.“
„Běžela tamhle,“ ukázala Eliška bez váhání.
„Děkuju! Je bytová, nikdy venku nebyla. Nechal jsem otevřené dveře kvůli novému gauči a ona vyklouzla.“
„Pojďte, já vám ji pomůžu najít!“ vyhrkla Eliška a už ho táhla za ruku. Tereza jen bezradně vydechla a vydala se za nimi.
Kočku objevili na stromě jeřábu. Držela se vysoko a mňoukala tak zoufale, až to rvalo uši. Kamil se pokusil vyšplhat, ale tenký kmen se nebezpečně prohýbal. Nakonec přidržel Elišku, aby dosáhla na nejnižší větev. Malá hrdinka kočku opatrně uchopila, i když si vysloužila škrábanec na zápěstí.
„Máte doma dezinfekci?“ staral se Kamil.
„Ano,“ přikývla Tereza.
„Já budu doktorka,“ oznámila Eliška hrdě, jako by právě složila zkoušku.
„Tak to je skvělé,“ zasmál se soused.
Eliška se nenechala zastavit. „Dneska jsme byly s mamkou u pacientů. Mamka taky léčí babičky, dává jim injekce. Já chodím s ní. Do školky mě nechtějí, prý mám rýmu, ale já ji nemám. Jenom pořád popotahuju. Od té doby, co tatínek odešel.“
Tereza cítila, jak jí hoří tváře. Kamil však pohotově spustil v přehnaně veselém tónu: „Tak to se aspoň naučíš píchat injekce! A na tu ruku si nezapomeň dát peroxid. A víte co? Za záchranu mého mazlíčka vás zvu na čaj. Koupil jsem dnes čerstvé zákusky. Máš ráda sladké?“
„Moc!“ rozzářila se Eliška.
„A vy, Terezo?“ zeptal se trochu nesměle.
„Neodmítnu,“ pousmála se.
„Tak pojďte. Jen předem varuju – typický byt svobodného chlapa,“ dodal rozpačitě.
Po návratu domů Eliška okamžitě rozhodla, že i ony nutně potřebují kočku. Nejlépe černou, úplně stejnou jako má strýc Kamil. Sotva dořekla svůj plán, přešla k další otázce:
„Kdy půjdeme zase za babičkou Dagmar?“
Tereza věděla, že k ní dochází pečovatelka a ona sama ji navštěvuje obden. Více si Dagmar dovolit nemohla.
„Zítra,“ odpověděla klidně. „Nejdřív obejdeme pacienty a pak se za ní zastavíme.“
„A nemůžeme jít rovnou? Já bych tam klidně počkala. Slíbila jsem, že jí ukážu knížku o křečcích.“
Tereza zaváhala. „Nejdřív jí zavoláme. Když bude souhlasit…“
„Ona bude,“ mávla Eliška rukou jistě. „Je vlastně fajn, že mě do školky nechtějí.“
Tereza pohlédla na hodiny – devět večer. Kristýna Brňáková stále nikde. Podívala se z okna. Před domem stála dcera s rozcuchaným klukem, drželi se za ruce a něco si šeptali. Tereza se pousmála, zatáhla závěsy a odešla do kuchyně připravit jídlo na další den.
Poprvé po mnoha měsících necítila v hrudi tíhu. A poprvé po opravdu dlouhé době neměla potřebu schovávat slzy.