…k rozsypanému vědru.
„Uděláme to takhle,“ zašeptala spiklenecky. „Přisypu ti ze svých malin a mamince o tom nemusíme říkat, souhlasíš?“
Tereza ani nestihla odpovědět. Neznámá popadla své modré plastové vědro a bez váhání přesypala část krásných, velkých plodů do Tereziných.
„Děkuju,“ hlesla ohromeně.
Žena si přiložila prst ke rtům. „Pst. To je naše malé tajemství.“
Maminka si ničeho nevšimla. Doma jen překvapeně poznamenala, že letos jsou maliny nějak větší a sladší než minule. Tereza však napětí neunesla. V noci ji přepadla horečka a ráno byla rozpálená jako kamínka. Vyděšená maminka hned volala lékaře.
„Škoda že Božena Janečeková už je v důchodu,“ povzdechla si. „Poslali nám novou doktorku, kdoví, jestli to není nějaká začátečnice.“
Do bytu ale vstoupila žena zralého věku, klidná a vlídná. A ty oči – zelené jako smaragd. Tereza na ni vytřeštila pohled.
Lékařka se lehce usmála a stejně jako tehdy přiložila prst ke rtům. „Dobrý den, Terezo. Jmenuji se Dagmar Sedláčeková a budu se o tebe starat.“
Od té chvíle stála při ní v mnoha těžkých okamžicích. Ve třetí třídě Tereza spadla z kola a ošklivě si poranila ruku. Dokonce se mluvilo o tom, že by mohla přijít o dva prsty. Dagmar Sedláčeková k nim chodila dvakrát denně, ránu pečlivě ošetřovala a mazala vzácnou mastí, kterou si nechala poslat ze zahraničí. Díky její vytrvalosti se prsty podařilo zachránit.
O pár let později, v šesté třídě, Terezu začaly trápit prudké bolesti břicha. Sanitka ji několikrát odvezla s podezřením na slepé střevo, pokaždé ji však poslali domů. Až Dagmar Sedláčeková po vyšetření sama zavolala záchranku a trvala na okamžité operaci. Měla pravdu – zánět už přešel v pobřišnici. Slepé střevo bylo uložené nezvykle a příznaky nebyly typické, ale zkušené oko poznalo víc než přístroje.
Právě kvůli ní se Tereza rozhodla pro medicínu. Na lékařskou fakultu se sice nedostala, vystudovala alespoň zdravotnickou školu a stala se sestrou. A pak už se její život rozběhl jiným směrem – potkala Radima Mladého a všechno nabralo rychlý spád.
„Terezo, to jsem ráda, že tě vidím!“ vítala ji po letech Dagmar Sedláčeková.
Vlastní děti nikdy neměla, příbuzní byli daleko nebo sami potřebovali pomoc. Dlouho všechno zvládala sama, jenže nemoc postupovala. Teď už zůstávala upoutaná na lůžko.
„Roztroušená skleróza,“ řekla tiše. „Diagnózu jsem znala už dávno, ještě když jsi byla malá. Nikomu jsem to neříkala. Pořád jsem doufala, že se stane zázrak. Nestal.“
Tereza u ní často zůstávala déle, než měla v plánu. Věděla, že ji čekají další povinnosti, ale nedokázala odejít, když viděla, jak je stará lékařka osamělá.
Občas s sebou brala i Elišku Navrátilovou. Holčička bývala často nemocná a starší sestry si vždycky našly něco důležitějšího než s ní sedět. Někteří klienti reptali, báli se nákazy, Tereza však nemocnou dceru nikam netahala – nechávala ji sedět na židli v předsíni.
Jednou Dagmar Sedláčeková navrhla: „Nech ji tady se mnou. Netrap ji běháním po chodbách.“
„Mami, prosím, já chci zůstat s babičkou,“ přidala se Eliška.
Tereze zvlhly oči. Nejmladší dcera žádnou babičku vlastně nepoznala – jedna zemřela ještě před jejím narozením a druhá si stihla pochovat jen nejstarší vnučku. A Dagmar Sedláčekové se při tom oslovení zaleskly oči dojetím.
Tereza měla obavy. Elišce bylo teprve pět a Dagmar Sedláčeková sama nevstala z postele. Přesto to zkusila. A když se po nějaké době vrátila zpátky, naskytl se jí pohled, který jí sevřel hrdlo dojetím i úlevou zároveň.