„Lenko Bednářová, vnímáš mě vůbec?“ ozval se Dalibor Procházka ode dveří ložnice a tvářil se, jako bych přeslechla sdělení zásadního významu. „Ptal jsem se, jestli jsi někde neviděla moji šedou pruhovanou kravatu.“
Stál tam rozladěný a neobratně zápasil s manžetami košile, jako by mu dnes všechno padalo z rukou.
„Visí na ramínku, třetí zleva,“ odpověděla jsem klidně, aniž bych k němu zvedla oči.
Právě jsem třídila prádlo na praní, pečlivě podle barev. A právě tehdy se to celé začalo odvíjet.
Když přišla na řadu jeho oblíbená světle modrá košile, kterou měl na sobě na pracovním fóru, všimla jsem si na límci tmavé skvrny. Vypadala jako stopa po sytě vínové rtěnce. Takový odstín doma vůbec nemám — používám jen jemné, přirozené barvy.
„Dalibore,“ oslovila jsem ho a zírala na tu stopu, jako by se mohla sama vytratit. „Co je tohle na límci?“
„Co přesně?“ přistoupil blíž a upravoval si kravatu před zrcadlem. „To bude asi víno. Slavili jsme dokončení projektu. Vždyť jsem ti to říkal.“
Víno na límci košile? Připadalo mi to přitažené za vlasy. Přesto jsem nic dalšího nenamítla. Řekla jsem si, že ho možná někdo při gratulaci objal. Nejsem typ, který hned vyvolá scénu. Jeho vysvětlení jsem přijala a pokračovala v práci.
O týden později jsem ale na knoflíku jeho saka objevila dlouhý rezavý vlas. Rozhodně nepatřil mně. Mé vlasy jsou tmavé a sotva po ramena, tenhle měl snad čtyřicet centimetrů.
Od té chvíle jsem jeho věcem věnovala mnohem větší pozornost. A další náznaky se začaly objevovat až podezřele rychle. Za poslední měsíce se Dalibor změnil — jako by prošel proměnou, která z něj udělala téměř cizího člověka, chladného a odtažitého.
Přímé důkazy jsem sice zatím neměla, ale neklid ve mně začal tiše zakořeňovat a sílit.