Dveře koupelny se rozlétly a Dalibor Procházka vyběhl ven rudý vzteky i něčím mnohem palčivějším. „Lenko, co jsi to provedla s mým prádlem? Vždyť to pálí jako čert!“
Zvedla jsem oči od hrnku s kávou a nasadila nechápavý výraz. „Nemůže to být nová aviváž? Koupila jsem nějakou s mátou. Třeba ti nesedla.“
Celý týden pak chodil po bytě rozkročmo jako kovboj po dlouhé jízdě. Mazal se všemožnými mastmi, vysedával v čekárně kožního lékaře, ale ten jen krčil rameny – žádná infekce, jen neurčité podráždění bez zjevné příčiny.
Mezitím jsem chystala další krok. Do jeho drahé regenerační masky na vlasy jsem přimíchala nepatrné množství depilačního krému. Tak málo, aby změna nebyla okamžitá, ale plíživá.
„Lenko, podívej se na tohle!“ přiběhl jednou s ručníkem, na němž ležel chumáč vlasů. „To není normální, vždyť mi padají po hrstech!“
„Možná stres,“ odpověděla jsem soucitně. „Pořád jsi pryč, samé přesčasy a večerní schůzky…“
Ke konci druhého týdne už mu na hlavě prosvítaly lysiny. Propadal panice, nakupoval vitaminy, objednal se ke specialistovi na vlasy. A já mu do termosky místo čaje přilila jemné bylinné projímadlo.
„Nevím, co se se mnou děje,“ sténal po dalším sprintu na toaletu. „Nemohl jsem něco chytit?“
„Možná bys měl na vyšetření,“ navrhla jsem klidně a podala mu misku se salátem. „Mě taky poslední dobou pobolívá břicho. Člověk nikdy neví, jaké infekce kolují. A jak se přenášejí.“
Zbledl tak rychle, až mě to samotnou překvapilo. V očích se mu zaleskla čistá hrůza – přesně tam jsem mířila.
Vyvrcholení přišlo ve čtvrtek. Dalibor dorazil domů nezvykle brzy, tvář popelavou, víčko mu cukalo. Klesl na gauč a zastřeným hlasem pronesl: „Lenko… musím ti něco říct.“
Posadila jsem se naproti němu a čekala.
„Já… mám jinou ženu. Tedy… měl jsem. Vlastně…“