Přímý důkaz jsem sice stále neměla a dělat scénu kvůli domněnkám se mi příčilo. Pořád jsem si namlouvala, že třeba jen přeháním, že všechno má nějaké nevinné vysvětlení.
Když se ale Dalibor Procházka jednou vrátil domů až kolem jedné ráno a nesl s sebou výraznou vůni cizího parfému, nevydržela jsem to.
„Máš někoho?“ zeptala jsem se bez okolků.
„Prosím tě, nevymýšlej si,“ odbyl mě a zmizel v koupelně.
Počkala jsem, až přestane téct voda, a zkusila to znovu, klidněji.
„Dalibore… vidím, že se něco děje. Jestli už s námi nechceš být, řekni mi to narovinu. Nejsem dítě. Zvládnu pravdu.“
Vyletěl jako čert z krabičky. „Tobě už vážně přeskočilo! Dřu od rána do noci, abych splnil tvoje nároky, a ty mě budeš vyslýchat ve chvíli, kdy sotva stojím na nohou?“
Z jeho dechu byl cítit alkohol. Svalil se na postel, otočil se ke zdi a předstíral spánek. Bylo jasné, že ten večer se nikam neposuneme.
Definitivní tečka přišla o pár dní později. V jeho sportovní tašce jsem objevila složený lístek. „Včera to bylo úžasné. Těším se na příště. Tvoje L.“ Písmo kulaté, ozdobené srdíčky místo teček. Tak kýčovité, až to bolelo.
Podlomila se mi kolena. Sesunula jsem se na zem a papírek svírala v ruce. Takže je to tady, pomyslela jsem si. Konec iluzí. Mohla jsem mu to omlátit o hlavu, křičet, plakat, rozbít pár talířů. Ale k čemu by to bylo?
Realita byla prostá: podvádí mě. Odporné. Jenže já ho nehodlala ani prosit, aby zůstal, ani mu usnadnit odchod za jinou.
Rozhodla jsem se jinak.
Druhý den jsem zašla do obchodu a koupila extrémně pálivé chilli, tak silné, že ho prodavač bral do rukavic. Doma jsem jím pečlivě potřela vnitřní část všech jeho boxerek a pak je nenápadně vrátila do zásuvky.
Následující ráno domem otřásl jeho rozzuřený výkřik z koupelny: „Lenko, co to má sakra znamenat?!“