„…byla, ale…“ Ztěžka polkl a promnul si čelo. „Lenko, já mám pocit, že mě někdo tráví!“
„Tráví?“ zopakovala jsem klidně, i když mě stálo hodně úsilí zachovat vážnou tvář.
„Ano! Padají mi vlasy, žaludek mám jako na vodě, a to prádlo… Doktoři tvrdí, že jsem v pořádku. Jenže já si zjišťoval informace – tohle může být otrava. Nebo nějaká kletba! Určitě mi něco sype do jídla. Možná chce, abych odešel k ní. Ale já nechci! Odpusť mi, byla to hloupost… služební cesta… prostě chyba.“
Chvíli jsem ho nechala dusit se ve vlastních představách. „Dobře,“ přikývla jsem nakonec. „Tak se taky přiznám.“
Zíral na mě, jako bych právě vstala z mrtvých.
„Ten pepř ve spodním prádle jsem tam dala já. I ta depilační maska byla moje práce. A bylinkový čaj jsem ti dochucovala po svém. Žádná magie. Jen důsledek toho, že podvádíš manželku, která si všímá rtěnky na límci, cizích vlasů i lístečků se srdíčky.“
Vyskočil na nohy. „Ty sis ze mě dělala pokusného králíka? To je zrůdné!“
Rozesmála jsem se. „Zrůdné? A jak bys nazval to svoje divadlo? Buď rád, že jsem zůstala u experimentů. Uvažovala jsem třeba o lepidle do zubní pasty. Nebo o barvivu do pleťové vody.“
„Ty nejsi normální!“ zařval.
„Naopak. Jen mám fantazii. A mimochodem – tvoje Natálie Navrátilová si tě může odvést hned. I s lysinami, křečemi a záchvaty paniky. Jsem zvědavá, jak dlouho ji to bude bavit.“
Dalibor Procházka si mlčky sbalil pár věcí a práskl dveřmi.
Večer mi přišla zpráva z neznámého čísla:
„Tady Natálie. Dalibor říkal, že jste se rozešli. Je teď u mě. Doufám, že to proběhne bez scén.“
Odepsala jsem téměř okamžitě:
„Samozřejmě. Jen upozorňuji, že má alergii na mátu, ze stresu mu řídnou vlasy a trápí ho podrážděná střeva. A občas sklony k paranoie. Hodně štěstí.“